Oneshoot 3 MAGIC SHOP

Suicide Note

               Už jsem neexistoval? Stal jsem se něčím co lidi přehlíž, ale přesto to tu je, s milióny lidma. Každý z nich to zanechá. Zanechá svou sebevražednou poznámku. Zaznamená ji na svém těle, každá jizva, je mou větou, každý řez je nový řádek. Lidi s tím bojují, ale já zůstanu na jejich těla. Zůstanu nevyřčenou, přehlédnutelnou sebevražednou poznámku. Nejsem významný pro ostatní, ale pro ně ano. 
               Sebastian
            Vždy jsem si myslel, že mít kolem sebe hodně lidí, znamená nebýt sám, přesto to tak nebylo. Byl jsem sám osamocen, v tichosti a samotě. Jediným mím přítelem byla samota a ona železná věc, která mě na chvíli vždy zbavila bolesti. Zbavila mě myšlenek že nikoho nemám, zaplnila na chvíli to prázdno. Každá jizva na mém těle, každá bolest, byla zaznamenána. Někdo si píše deník, ale já přidávám jizvy na své tělo. Je to uklidňující jen na tu chvíli než krev přestane téci. Vážně jsem bezvýznamná osoba pro tento svět. Jsem pro ně nikdo, dokonce ani mí rodiče mě nechtěli. 
          Zase škola, zase být sám a pozorovat lidi kolem sebe jak se baví. Dříve jsem se snažil zapadnout, ale už to nepotřebuji, už mi nevadí že nezapadám. Jenže vše se někdy mění, a mou samotu změnil on. Ten co přišel do naší třídy, jako nový školní psycholog. Obrátil mi život o 360 stupňů, a změnil mé sebevražedné poznámky na mém těle, v lásku.
Dnes byl začátek školy, všichni jsme už seděli ve třídě a čekali na našeho učitele. Ten po chvíli přišel, nebyl sám. Za ním šel mladý kluk. Nemohl jsem z něj spustit oči, ale nakonec jsem se probral. Sakra na co myslíš. ,,Studenti toto je nový školní psycholog. Kdyby cokoliv můžete za ním jít a svěřit se mu.'' pronesl náš třídní. ,,Jsem Adam těší mě.'' pronesl a usmál se sladkým úsměvem. Sakra asi dostanu cukrovku. Pomyslel jsem si. /Vzpamatuj se ten by o tebe nikdy neměl zájem, jsi jen můj./ pronášel hlas v mé hlavě. Rychle jsem sklopil zrak. 
           Další týden už jsme se normálně učili. Dnes jsme měli dokonce tělocvik. Proto jsem se vydal na záchody abych se převlékl, nechci se převlékat předevšemi, nechci aby viděli mé tělo a mé jizvy, nerozuměli by tomu. Proto jsem se začal převlékat, když v tom si za mnou někdo odkašlal. Vyděšeně jsem se otočil na onu osobu. Byl to onen psycholog. Adam myslím. ,,Proč to děláš?'' optal se mě, nic jsem neříkal, úplně jsem zkameněl. On se ke mě přiblížil a dotkl se jedné z jizev na mé klíční kosti. Ucukl jsem, rychle jsem se oblékl a utíkal ze záchodů. 
             Adam
         Utekl, podíval jsem se na místo kde před chvílí ještě stál, a všiml jsem si jeho klíčů. Vzal jsem je tedy do ruky a rozešel jsem se do svého kabinetu. Však on si pro ně přijde. A vážně asi po po půl hodině si pro ně přišel. ,,Myslím že máte něco mého.'' pronesl aniž by se na mě podíval. ,,Myslíš ty klíče?'' optal jsem se hloupě. On jen kývl hlavou. ,,Vrátím ti je až mi řekneš proč to děláš.'' pronesl jsem rozhodnutě. ,,Myslím že do toho vám nic není.'' pronesl celkem hrubě. ,,Pleteš se, jsem tu od toho abych vám pomáhal.'' pronesl jsem. On se na mě jen podíval s uslzenýma očima. ,,Nestarejte se do mích věcí, nic vám do toho není.'' křikl po mě chňapl po klíčích a už utíkal pryč. Sakra tohle jsem posral.
         Sebastian
         Zase jsem utekl, ale do tohoto mu nic není. Když budu chtít řeknu mu to, ale nechci, sakra. Nadával jsem. Nedokázal jsem se na nic soustředit, a to jen kvůli němu. Sakra o co mu jde. (Ale co když mi vážně pomůže?) /Nebuď směšný kdo by chtěl pomoci takové trosce/ prali se ve mě tyto věty. (Zkus to). Zazněla mi věta a já se rozhodl, možná mi vážně pomůže. 
Druhý den jsem si to mířil k jeho kabinetu. Slušně jsem zaklepal a po vyzvání jsem vstoupil. ,,Co tě sem přivádí?'' řekl překvapeně. ,,Říkal jste mi že mi můžete pomoci.'' pronesl jsem. ,,Sedni si.'' vyzval mě a já tak udělal. ,,Co tě vede k tomu si ubližovat?'' optal se mě. ,,Nevím prostě si přijdu sám a toto mi pomáhá.'' řeknu pravdu. ,,Víš když nezkusíš zapadnout, nepůjde to.'' pronese. On se najednou postavil a rozešel se ke mě. ,,Víš tehdy jsem to měl podobně.'' řekl a vyhrnul si rukávy. Byli na nich jizvy, stejné jako mám já. ,,Jenže je to tak uklidňující, je to jakobych psal deník.'' řeknu své myšlenky nahlas. ,,Taky jsem si to myslel, ale když najdeš někoho kdo ti pomůže změní se to. Já tehdy měl taky někoho takového.'' pronesl sklesle. ,,Už nemáte?'' optal jsem se. ,,Ne.'' řekl. ,,To mě mrzí.'' pronesl jsem. ,,Ale víš co můžeme si pomoci navzájem.'' řekl a já se na něj zmateně podíval. ,,Já ti budu dělat společnost a pomůžu ti a ty budeš dělat společnost mě.'' řekl. Jen jsem na něj zíral. ,,Takže kamarádi. A pomocníci.'' pronesl a já tedy kývl. 

A vážně neskutečně mi pomohl, od té doby jsem už nezanechal jedinou sebevražednou poznámku na svém těle.