Oneshoot 3 MAGIC SHOP

เท่านั้น

           Déšť bubnoval na okna a odrazy světel se třpytily na mokré ulici. William stál u okna, ruce sevřené do pěstí, prsty se mu zarývaly do dlaní. Cítil, jak se mu žaludek stahuje nervozitou, jak se mu s každou minutou ticha hůř dýchá.
Est byl pryč. Zase. Poslední týdny se mi zdálo že se mi vzdaloval. Chladné pohledy, tiché výmluvy. Vždycky něco tajil. A já se snažil předstírat, že to nevidím. Že si to jen namlouvám. Ale dnes večer – dnes už jsem to nemohl a ani to nešlo ignorovat. Když mi Est nebral telefon, když mi neodpověděl ani na jedinou zprávu, něco v něm prasklo.
Když se dveře konečně otevřely, William se ani neotočil. „Jsi zpátky," řekl jsem tiše, skoro až šeptem. Est si stáhl mokrý kabát, složil ho přes židli a povzdechl si. „Ano." „Kde jsi byl?" optal jsem se ho tiše. Est se zarazil. „Měl jsem něco na práci."
Přimhouřil jsem oči. Zase ta samá odpověď.  Zase to vyhýbání, ty polopravdy. Pomyslím si. V tom jsem cítil jak se ve mě něco sevřelo, bolest se proměnila ve vztek. Prudce jsem se otočil, oči mi planuli emocemi.
„Něco na práci?" zopakoval jsem hořce. „Tak tomu teď říkáš? Každý večer mizíš, neodpovídáš na zprávy, a když se tě zeptám, díváš se na mě, jako bych neměl právo vědět!" Est se k němu otočil, tvář měl klidnou, ale v očích se mu mihl stín únavy. „Willie, tohle není..."
„Neříkej mi Willie!" vykřikl jsem po něm. Hlas se mi třásl, oči mě pálily. „Řekni mi pravdu, Este! Kde jsi byl? S kým jsi byl?" Est ztuhl. „Tohle myslíš vážně?" Přejel jsem si  rukou po vlasech, zoufalství ve mě sílilo. „Co jiného si mám myslet? Když vidím, jak se vzdaluješ? Když cítím, jak mě od sebe odtlačuješ?" Est si povzdechl a přejel si rukou po obličeji. „Willie..."
„Tak mi to řekni!" Zlomil se mi hlas. „Jsem pro tebe pořád jediný?" Est na mě hleděl dlouhou, napjatou vteřinu. Pak, místo odpovědi, natáhl ruku do kapsy kabátu. Vytáhl malou sametovou krabičku a beze slova ji otevřel.
Zalapal jsem po dechu. Uvnitř byl prsten. Moje srdce bilo zběsile, ale teď z úplně jiného důvodu. „Co...?" Est k ke mě pomalu přistoupil a jeho výraz se změnil. Už v něm nebyl ani stín pochybnosti, ani vzdálenost. Jen čirá upřímnost. „Připravoval jsem překvapení k našemu výročí," řekl tiše. „Chtěl jsem, aby to bylo dokonalé. Schůzky s návrháři, zajištění správného místa, hledání prstenu... proto jsem musel odcházet." Cítil jsem se jako idiot. Jak jsem mohl být tak slepý? Jak jsem  mohl pochybovat? Mé rty se zachvěly, dech se mi zadrhl.
„Myslel jsem..." Nedokázal dokončit větu. Est zvedl ruku a pohladil mě po tváři. Jeho dlaň byla teplá, pevná, uklidňující. „Já vím. Bál ses, že mě ztrácíš." William přikývl.
„Ale ty jsi pro mě jediný, Williame," zašeptal Est. „A vždycky budeš." Vrhl jsem se mu do náruče, pevně jsem ho objal. „Odpusť mi..." Est se pousmál a přitáhl si ho blíž. „Nic není k odpouštění. Jen mi věř."
Věřil jsem mu, mé myšlenky už nebyli špatné. A poprvé po dlouhé době jsem byl klidný. Protože jsem věděl že mě miluje a že už navždy budeme spolu. Nic ani nikdo nás nerozdělí.