Oneshoot 3 MAGIC SHOP

รักนิรันดร์จากบาร์ ตอนที่ 2

         William
         Vždycky jsem snil o pravé lásce. O tom jak někoho budu vroucně milovat, jak se o někoho budu moci starat a rozmazlovat. Jenže jsem ještě nenašel někoho, kdo by pro mě tolik znamenal. Nikdy jsem s nikým nechodil, ani jsem s nikým nespal. Nechtěl jsem a neměl jsem moc čas. Musel jsem pracovat, jelikož mí rodiče, nebyli nějak moc bohatí. Proto jsem pracoval během studia. Našel jsem si kamarády, a jeden vlastnil bar. Nechal mě v něm pracovat, a mě tato práce začala bavit. Proto jsem v baru zůstal i po škole. Plat byl taky skvělí a dýška jsem si mohl nechávat. Taky bylo fajn že byl rozdělen na klidnější a pak rušnější část. V klidnější části si spíše lidi povídali, a poslouchali tišší muziku. 
Ale pořád mi chyběla láska, postrádal jsem to, že bych se mohl budit s někým po mém boku. Že bych pro někoho mohl vařit. Chtěl jsem si někoho najít, ale nikdo nebyl pro mě. Nechtěl jsem žádného ožralu na jednu noc. Chtěl jsem vztah. 
           Zazvonil mi telefon. Na něm svítilo jméno Hong, můj kamarád a šéf zároveň. Co se děje mám mít volno. Pomyslím si a vezmu telefon. ,,Ahoj Wille vým že máš mít volno, ale vypadl mi barman, mohl by jsi to přeci jen dnes vzít.'' říká. Stejně nemám co dělat, tak proč ne. ,,Jasně, stejně dnes nic nemám.'' říkám mu. ,,Skvěle přijď jako normálně.'' slyším nadšení v jeho hlase. No nakonec si udělám jídlo, a pak už si jen čtu, do doby než musím vyrazit. V práci jsem se převlékl do uniformy a mohl jsem začít pracovat. Rozhlížel jsem se po clubu, ale nikdo mě nezaujal. Čas celkem utíkal, a po nějaké době jsem si všiml že na bar přišli dva muži. Jeden o něčem nadšeně mluvil, ale druhý ho asi moc neposlouchal. A právě ten mě zaujal. Cítil jsem jak mi srdce začíná spalšeně být, jen tím že na něj koukám.  Vypadal nezaujatě, jakoby tam ani nechtěl být. Hned mě napadl drink, který by se k němu hodil a s bušícím srdcem jsem ho začal míchat. Byl to jahodový koktejl s bílím rumem. Nakonec jsem k němu s úsměvem přešel a natáhl k němu ruku se skleničkou. Chvíli koukám na skleničku, a nakonec se zmateným pohledem ke mě zvedne hlavu. Nemůžu z něj spusti oči a můj úsměv se ještě více protahuje. Je tak krásný. Pomyslím se a usmívám se jak blb. Bylo to jako by se kolem nás svět zastavil, když jsme si navzájem koukali do očí. Mé srdce splašeně bilo, jakoby přeskakovalo svůj rytmus. Jenže po chvíli si mě zavolal zákazník, a já tak musel odtrhnout svůj pohled od toho jeho. A jít obsluhovat. 
Když jsem se vracel konečně k baru, s myšlenkou že na něj budu zase moc koukat. Jsem si všiml že na baru již nesedí. Odešel sakra. Nemohl jsem na něj přestat myslet. Nakonec jsem s myšlenkami na něj dodělal svou šichtu a pak jsem mohl jít domů. 
           Párkrát jsem ho dokonce potkal v obchodu, nebo když jsem mířil domů. Ale on si mě nejspíš nikdy nevšiml. Nebo možná všiml nevím. Ale já vždy pocítil silné bití mého srdce. Doufal jsem že zase přijde do baru, že ho zase budu moci vidět, a že s ním budu moci konečně promluvit. 
A po týdnu se tak i stalo, vážně dnes přišel a zase si sedl k baru i stím jeho kamarádem. Hrozně mu to slušelo, vypadal v jeho oblečení vážně hezký a jak měl upravený vlasy. Aww nemohl jsem z něj znovu spusti oči. Nakonec si sedl s tím svým kamarádem k baru a on mu něco objednal. Když jsem jim pití předával neustále jsem se na něj usmíval. On mi úsměv vracel. 
Pak jsem se od nich vzdálil, jelikož jsem si musel odskočit. Když jsem však vycházel ze záchodu někdo do mě narazil. Když jsem zjistil kdo do mě vrazil usmál jsem se a pronesl ,,Jsi v pohodě?'' Jen omámeně kývl na souhlas. Musel jsem se nad ním pousmát ještě více. Nakonec mě obešel a já zamířil zase zpět na bar. 
Po nějaké době se vrátil i on. Sedl si na bar a podíval se na telefon. Když ho pokládal vypadal naštvaně. Co se asi stalo? Pomyslel jsem si. Nakonec si ale několikrát objednal skleničky silnějšího alkoholu, a i když nerad jsem mu nalýt musel. Všiml jsem si jak si lehl na bar a pomalu usínal. Pousmál jsem se nad ním, ale dál se věnoval zákazníkům. Ale sem tam jsem na něj zavýtal pohledem. A přitom jsem vždy cítil bušení mého srdce. 
            Už se blížila zavírací doba, a já věděl že ho budu muset probudit. Vypadal roztomile když spal, ale i tak jsem se k němu přiblížil. A jemným dotekem jsem se ho snažil probrat. Po chvíli sebou leknutím škubnul. Nakonec se na mě podíval, a bylo na něm znát že se červená. Byl roztomilí. Když se oblékl a začal odcházet, chtěl jsem ho zastavit, ale nevěděl jsem zda můžu. Nakonec jsem se rozhodl ho zastavit. Proto jsem došel až k němu, on se prudce otočil. Kdybych ho nezachytil spadl by. Když se podíval kdo ho chytil uvědomil jsi kdo jsem. Musel jsem se usmát. Nakonec jsem pronesl ,,Měl by jsi si dávat pozor.'' vidím jak se červená  ,,Jo to máš pravdu, omlouvám se.'' říká . ,,V pořádku. Jinak jsem William a lidi mi říkají různě.'' čeknu a jeho úsměv se více usmál. ,,Jsem Est.'' říkám a při tom se červená snad ještě více. ,,Nechtěl by jsi někam zajít?'' optám se ho s nadějí v hlase. ,,Nevím zda je to dobrý nápad.'' říká sklesle. ,,Proč?'' optám se ho. ,,Nechci se znovu spálit láskou.'' říká upřímně. ,,Láska je něco co není lehké, ale slibuji že ti neublížím. Líbíš se mi od první chvíle kdy jsem tě viděl.'' říkám mu a vidím jak se na mě vykuleně dívá. ,,Dobře můžeme to zkusit.'' říká nakonec, vtiskne mi do ruky jakýsi lísteček,  a pak už odchází z baru. Podívám se na onen lísteček a uvědomím si že je to jeho telefoní číslo. A já potom mám chuť skákat půl metru do stropu. Mám s ním rande. 

A jaké bylo rande? A skončili jsme spolu? To se dozvíte v pokračování...