Oneshoot 3 MAGIC SHOP

Letter of Roses

              Tehdy jsme se potkali na nádraží. Já, André, přijel do města, které jsem neznal, a proplétal se mezi davem lidí. Každý můj krok byl doprovázen tichem nejistoty, přestože kolem mě hučel život, hlasy, smích a hluk kol. A pak jsem do něj narazil. Batoh mi spadl na zem a on – Thomas – se zasmál, podal mi ruku a řekl s jemným úsměvem: „V pořádku? Vypadáš, jako bys právě přistál z jiné planety."
„Ano... děkuju," odpověděl jsem, ale srdce mi tlouklo tak silně, že jsem měl pocit, že celé nádraží se zastavilo. V jeho očích jsem zahlédl něco, co jsem nikdy předtím nezažil – teplo, bezpečí a pocit, že tady konečně někdo chápe mě. Ten okamžik změnil všechno. Najednou jsem cítil, že všechno, co přišlo před tím, bylo jen přípravou na tohle setkání.
Od té chvíle jsme se začali vídat. Kavárny, parky, malé uličky – všechno se proměnilo v naše malé světy, kde jsme mohli být sami sebou. Kradli jsme si polibky, smáli se, hádali se o maličkosti, a přesto každý konflikt končil smíchem, objetím a hlubší vazbou mezi námi. Každé ráno, kdy jsem ho viděl, bylo probuzením k novému životu. Každý večer, kdy jsme spolu seděli, byl návratem domů.
Jednou, když jsme seděli na lavičce a podzimní listí tiše padalo kolem nás, řekl: „Víš, někdy mám pocit, že tě znám celý život."
„Já taky... cítím to úplně stejně," odpověděl jsem a cítil, jak se mi srdce rozbušilo. V ten okamžik jsem věděl, že to je láska, která přežije všechny překážky – čas, vzdálenost, válku i smrt.
Čas plynul a náš vztah sílil. Každý polibek, každý smích, každá hádka nás jen více spojoval. Jednou jsme se pohádali o maličkosti – kdo zaplatí kávu – a po chvíli ticha jsme se rozesmáli a políbili. Bylo to směs napětí, lásky a bezpečí. Každé jeho objetí bylo jako domov, který jsem nikdy předtím nepoznal, a každý jeho úsměv mě držel nad propastí mého dřívějšího osamění.
„Víš, André, někdy se bojím, že když půjdu pryč, všechno se změní," řekl mi jedné noci u stolku v kavárně. Jeho ruce byly chladné, sevřel jsem je ve svých a řekl: „Neboj se... vždycky budu čekat. Nikdy tě neopustím." V tu chvíli jsem věděl, že naše pouto je neporušitelné.
           Pak přišel den, kdy Thomas musel odjet do války. Stáli jsme na nádraží, vlak hučel, vítr nám čeřil vlasy, a my jsme se drželi pevně, jako by naše ruce mohly přenést celé naše životy jeden druhému. „Slib mi, že se vrátíš," šeptal jsem a snažil se potlačit slzy. „Slibuji... a ty mě čekej. Nikdy nepřestávej," odpověděl s chvějícím se hlasem.
Následovaly týdny, měsíce a roky plné dopisů. Každý dopis tiskl André k srdci před spaním, každý řádek byl mostem mezi námi, každý podpis teplým dotekem, který nás spojoval přes tisíce kilometrů. Thomas sedával u stolku v kasárnách a četl slova, která jsem mu posílal, a jeho oči často zalévaly slzy.

„Thomasi, každý den, když zavřu oči, vidím tvůj úsměv. Tenhle svět je děsivý, ale když myslím na tebe, všechno je snesitelné. Prosím, čekej na mě."

Plakal nad štěstím, že mě má v srdci, a zároveň nad odloučením, které mu trhalo duši. Ve svých monolozích si zapisoval:

„André, kdybych mohl, držel bych tě tady se mnou. Tohle všechno je šílené... Ale tvá láska mě drží nad vodou. Bez ní bych už nevydržel. Každá tvá písmena mě zahřívají víc než slunce."
Pak přišla chvíle, která změnila všechno. Uprostřed boje uslyšel dítě plakat – ztracené, vyděšené, obklopené střelbou. Thomas neváhal ani na okamžik. Přikryl ho vlastním tělem, vedl ho pryč a sám byl zasažen. Zachránil život dítěti a obětoval svůj vlastní.
Dopis, který André obdržel po letech, ho zarmoutil a zároveň naplnil hrdostí:

„André, pokud toto čteš, znamená to, že jsem se nevrátil. Zachránil jsem dítě, které nemělo šanci, a já jsem obětoval svůj život. Prosím, nezapomeň na mě. Miluji tě navždy."
Seděl jsem u okna, déšť bubnoval na sklo a já cítil, jak se mi svět hroutí. „Proč? Proč musel jít a obětovat se... proč právě on?" šeptal jsem do prázdna. Každý dopis byl světlem i bolestí zároveň, každý řádek vzpomínkou, kterou jsem chtěl zachovat.
Roky plynuly. Každý Valentýn jsem seděl u jeho fotografie a šeptal: „Miluju tě... počkáme si... zase se uvidíme." Každý jeho úsměv v paměti byl světlem ve tmě mého života. Šedesát let čekání, šedesát let věrnosti, šedesát let naděje. Každý den jsem prožíval jeho  nepřítomnost, ale držel jsem se naděje. Každý dopis, který jsem mu psal, byl modlitbou, každý pohled na nádraží připomínkou našeho prvního setkání.
A pak přišla zpráva, která mi vyrazila dech. Přivezli ho domů – na nádraží, kde jsme se poprvé setkali. V rakvi. Stál jsem tam a držel jeho ruku – chladnou, tichou, ale stále mou. Vzpomínal jsem na naše první rande, naše malé hádky, smích, polibky pod podzimními listy. Četl jsem dopisy, které jsme si psali, znovu a znovu – každé slovo, každá věta, každý cit – všechno bylo s námi.

     Pohřeb byl tichý. Vzduch byl těžký, jen šum větru a občasný pláč přítomných. Držel jsem jeho rakev a cítil, jak moc jsme se milovali, jak moc naše láska přežila čas, válku, smrt.
A pak se stalo něco neuvěřitelného – mezi námi, u rakve, vykvetla uschlá růže. Jasná, nádherná. Přistoupil jsem blíž a pocítil to... jako by mě Thomas objímal. Jeho duch, jeho láska, teplo a bezpečí – všechny ty roky odloučení byly v jedné chvíli zpět.
„See you again..." šeptal jsem a cítil jsem jeho objetí – všechny roky čekání, všechny dopisy, každý malý okamžik našeho života. Pravá láska, která přežila čas, válku i smrt, byla stále živá.