Oneshoot 3 MAGIC SHOP

The ceiling is listening.

         Malí černo bílí pokoj, s postelí která již delší dobu zela prázdnotou,i přes to že tak nevypadala. Stůl, na kterém ještě stále byl, rozsvícený počítač, na kterém ještě před nějakou chvílí hrála hudba, a strom, na kterém byli malé nasvícené hvězdy. V pokoji to vypadalo, jakoby jeho majitel odešel jen před malou chvílí, ale strop pokoje a jeho rodina věděli, že odešel před třemi dny, a už se nejspíš nevrátí. Nebo možná jednou ano, kdo však ví. Jen strop a malí popsaný deník nesou jeho příběh. Příběh kluka, co byl zraněn jednostranou láskou. Byl to jen mladík, který chtěl být milován, ale ten od koho to chtěl, mu ublížil, na tolik že mladík zešílel. Zešílel na tolik, že teď kouká do jiného stropu, na jiném místě, a jemu nejspíš vypráví ten stejný příbě. Příběh který nikdo nevyslechl, proto to říkal právě stropu, který tam vždy byl.
Jeho rodina byli ti, kdo deník objevili, ale nebyl adresován jim. Proto ho předali jemu. Tomu kdo za tohle může. Tomu kdo jim sebral člena rodiny a zničil ho, i když to sám nevěděl. 
              Chlapec o kterém je tento příběh nese jméno Alex. Může to znít tak že je Alex mrtví, a možná by byl, kdyby jeho rodina nepřišla včas. Převezli ho do nemocnice a z ní potom do psychiatrické léčebny. Ale to už moc přebíhám, nechte mě tedy celí příběh převyprávět. 
              Alex
         Neměl jsem přátele, bál jsem se lidí, jediný koho jsem měl byl táta a brácha. Měl jsem i mámu, ale jednou když jsme jeli z bráchova zápasu, měli jsme autonehodu kdy máma zemřela. Táta měl zlomenou ruku a otřes mozku, brácha měl lehčí zranění, a já já zůstal na invalidním vozíku, jeden ze střepů se mi totiž zapíchl do míchy. Měl jsem prý štěstí že jsem přežil. Jelikož jsem byl na straně kde seděla i máma. Ale já to tak nebral, od té doby jsem začal trpět silnými depresemi. Nedokázal jsem mluvit s cizími lidmi, chvíli jsem to tátovi vyčítal, dokonce i brácha se z toho vinil. Ale já si uvědomil že to nebyla jejich vina. Ani jeden nemohl za opilého řidiče, který to do nás napálil. 
Když jsem se dozvěděl že už nikdy nebudu chodil, věděl jsem že vše bude náročné, všichni se mi budou snažit přizpůsobit a to mě děsilo. Táta chodil do práce, brácha musel seknout s fotbalem, jelikož nesmí jeho nohu namáhat, proto si našel brigádu. A já byl ten kdo způsoboval problémy. Celí náš dům se mi musel přizpůsobit, léky a kontroli byli drahé, ale nedalo se nic dělat. A i když jsem toho dost litoval, musel jsem žít. 
             Škola se pro mě stala taky peklem, všichni se mi buď smáli, či mě litovali. Učitelé se mi snažili až moc pomáhat, a já to začal nenávidět. Proto jsem byl rád, když jsem se mohl zavřít ve svém pokoji a nevylézat. Ležel jsem v posteli, koukal na strop a přemýšlel. Občas jsem se i pořezal žiletkou, ale skrýval jsem to. Musel jsem chodit i k psychologovi, který mi řekl že si mám psát deník, a to jsem taky udělal. Avšak bylo to hoktické, psal jsem co jsem chtěl, i když to nedávalo občas smysl. 
Dnes to ale  bylo jiné. Ve škole byl šrumec, hlavně ve třídě. Všichni si neustále o něčem šeptali a já to nechápal. Dokud se neotevřeli dveře a do nich nevešel ředitel s jakýmsi klukem. Viděl jsem ho poprvé. ,,Žáci, chci vám představit vašeho nového spolužáka toto je Blue.'' řekl a onen kluk se jen usmál. ,,Blue budeš sedět vedle Alexe, to je ten na vozíčku, je tam jediné volné místo.'' řekl ředitel a ukázal na mě. Vyděsilo mě to, vždy jsem seděl sám. Začal jsem přerývavě dýchat, ale musel jsem dělat že se nic neděje. ,,Blue pojď za námi nebav se s tím podivínem.'' křikl někdo ze třídy, a Blue se tam rozešel. 
            Vydechl jsem, i když jsem věděl že o hodině bude zase sedět tady. Avšak v hodinách jsem se stejně musel soustředit, proto to bylo v pořádku. Jenže o další přestívce neodešel, zůstal sedět v lavici. ,,Jsem Blue.'' řekl ke mě. ,,Já vím.'' řekl jsem tiše že by mě nepřekvapilo, kdyby mě neslyšel. ,,Ti kluci jsou hrozní, co být přáteli?'' optal se mě a já na něj jen vykulil oči. Nemluvil jsem s ním bál jsem se. 
Jenže to mi nevydrželo dlouho, nakonec jsem s ním přeci jen mluvit začal. Proč? Protože jsme spolu dělali jakýsi projekt. Byla s ním sranda, byl můj první kamarád, a já se cítil přijat. Bál jsem se že odejde, ale ne, on se se mnou dál kamarádil. Bylo mi s ním dobře. Dokonce mě bral i ven, nevadilo mu že jsem na vozíčku. Já byl šťastný a dokonce i má rodina byla ráda že mám kamaráda. Byli rádi že jsem šťastný.
          Byli to už 3 měsíce co znám Blua, rád jsem s ním trávil čas. Bylo mi s ním dobře, neřešil jsem co se mi stalo. Poslední dobou jsem měl šťastné zápisi v deníku a se svým stropem už jsem nemluvil tolik. Svěřoval jsem se mu to ano, ale už ne tak často. Myslel jsem si že už můžu být zase normální. Že i já si konečně můžu trochu užít normálního života. V ten moment jsem si uvědomil, že jsem se zamiloval. Zamiloval jsem se do Blua, do kluka. Řekl jsem to tátovi a bráchovi, bál jsem se jejich reakce, ale byli s tím v pohodě. Byli za mě rádi.
Proto jsem vzal do ruky telefon, na messengeru jsem najel na ikonku s tváří Blua, a napsal mu. 
,,Bude to znít šíleně, ale i za tak krátkou dobu se s tebou cítím skvěle. Ukázal jsi mi že se nemusím litovat, že mám právo na štěstí a já se do tebe zamiloval.'' Přečetl si to, ale neodepisoval mi.
            ,,Vyděsil jsem ho?'' pronášel jsem ke stropu. ,,Neměl jsem mu to psát?'' ,,Myslíš si že ke mě taky něco cítí?'' ,,Jsem špatný.'' pronášel jsem ke stropu a cítil slzy které mi kanuli po tvářích. Brečel jsem. Po dlouhé době jsem zase brečel. Litoval toho, ale už jsem to nemohl vzít zpět. 
Další den ve škole mě ignoroval. Vyhýbal se mi. Až do oběda. Byl v obklopení těch idiotů z naší třídy. Celá skupinka ke mě přistoupila a všichni se tlemili. ,,Myslel jsi si že tě budu milovat? Myslel jsi si že se chci s tebou kamarádit? Byla to jen pitomá sázka. Ty jsi nic, jsi jen  kripl, co až moc důvěřuje lidem.'' říkal s výsměchem. A já pocítil známí pocit, slz na tvářích. ,,Koukejte kluci ten kripl brečí.'' říkal výsměšně. Nemohl jsem, rychle jsem se na vozíku rozjel pryč. Dojel jsem domů, kde nikdo nebyl, zavřel jsem se do svého pokoje. ,,On on si jen hrál. Nic jsem pro něj neznamenal. Byla to sázka. Zradil mě, byl jsem neopatrný. Neměl jsem lidem věřit. Jsou to monstra, jen deník a strop jsou ti co mi rozumí a nikdy nezradí. Může za to Blue, ale doufám že se tento deník k němu dostane. A on ponese vinu.'' psal jsem rychle do deníku a zároveň jsem to plačtivě křičel do stromu. Vzal jsem do ruky starou známou žiletku. A přejel po svých rukách i nohách. 
           Patrik (Bratr)
          Mířil jsem domů, přišel jsem před dveře, a chtěl odemknout, ale zjistil jsem že už je odemčeno. Ale jak je to možné. Táta doma ještě být nemůže. Vešel jsem tedy dovnitř. A vydal se do pokoje Alexe. To co jsem viděl mě však vyděsilo. Rychle jsem popadl telefon a volal sanitku. Přišlo mi to jako věčnost, než přijela, ale naštěstí ho odvezli včas. Hned jsem volal tátovi. ,,Tati musíš přiject do Vojenské nemocnice. Našel jsem podřezaného Alexe u něj v pokoji, naštěstí ho prý zachrání.'' říkal jsem ubrečeně. A pak jsme čapl Alexův deník, a sám jsem vyrazil do nemocnice. S tátou jsme se potkali tam. Otevřel jsem deník a začal jsem číst. Poslední zápis mě neskutečně naštval. Alex vždy básnil o Bluovi, a něco takového mu provedl. Tohle ne, půjdu do té školy a vyřídím si to s nim. Nakonec jsem deník dal tátovi. Byl stejně naštvaný jako já. 
            Alex byl v pořádku, ale řekli že ho vezmou do psychiatrické léčebny, že na tom není po psychické stránce dobře. Proto jsme odjeli domů a zbalili mu věci, které jsme mu potom odvezli. Bylo mi to tak líto. Lidi dokážou být vážně zlí. 
Pak jsem jel i s tátou do Alexovi školy. Namířili jsme si to do ředitelny. ,,Dobrý den, co vás sem přivádí?'' optal se nách chlápek s úsměvem. Neví snad co se tu děje? Jak se dokáže usmívat. ,,Jsem otec Alexe Wrighta chci ho odhlásit z této školy.'' řekl táta naštvaně. ,,Dobře budu potřebovat znát důvod abych to zapsal do dokumentů.'' řekl. ,,Hospitalizace v psychiatrické léčebně z důvodu šikany ve škole.'' řekl jsem na jeden nádech a ředitel se na nás překvapeně podíval. ,,Šikana? V této škole?'' optal se ředitel a mi jen kývli na souhlas. ,,A mohl by jste nám zavolat Blua z Alexovi třídy? Rádi by chom s ním mluvili.'' řekl jsem skrz zuby. Ředitel jen kývl a šel pro něj. Nakonec ho přivedl a pak nás tu nechal s ním o samotě. Neudržel jsem se a hned mu jednu vrazil. Nakonec bych mu vrazil další kdyby mě táta nezastavil. ,,Nechápu jak někdo tak nechutný může existovat. Že se nestydíš udělat něco takového, klukovi který za nic nikdy nemohl a chtěl jen zapadnout a mým kamaráda.'' říkal jsem naštvaně a on na nás jen překvapeně civěl. Tohle si nikdo nezaslouží, doufám že jsi spokojený, ublížil jsi mému bratrovi a kvůli tobě málem zemřel.'' pronášel jsem skrz zatnuté zuby. On na mě jen vykuleně civěl, a krev  nosu mu tekla po puse až na krk. Nakonec jsem po něm hodil deník Alexe a odešel. Táta to pak vyřídil ještě s ředitelem. 
V psychiatrické léčebně jsme Alexe několikrát navštívili, ale nevypadal špatně, ale ani nijak dobře. Bylo mi to tak líto. Ale ještě chvíli tu musí být. Domů se vrátí, ale do té školy už nikdy. Blua jsme ignorovali, ať si to vyžere. 
                 Blue
              Sakra co jsem to udělal? Tu ránu jsem si zasloužil. Jakmile se vrátil ředitel, jeho otec podepsal nějaké dokumenty a s posledním opovrženíhodným pohledem směřovaným na mě odešel. ,,Vezmu tě do třídy a vyřešíme to se všema, pochybuji že jsi byl jediný. Stejně jim musím říct že se Alex nevrátí a co se děje.'' řekl a vedl mě do třídy. Já měl sklopenou hlavu a na nikoho se nepodíval. Krev už netekla ale neutíral jsem ji, na tričku dokonce utvořila i malé fleky. 
,,Žáci nikdy bych nečekal, že jste něčeho takového schopni. Šikana není nic lehkého, a já bych nečekal že se takto dokážete chovat k člověku, který si prošel tím, čím si prošel Alex. Udělat si takovouhle srandu, možná to není úplná šikana, ale pořád jste mu dost ublížili, takže to jako šikana bude vyhodnoceno. (nevím zda to takto funguje) Zklamali jste mě, kvůli vám je Alex v psychiatrické léčebně,po pokusu o sebevraždu. Doufám že ti co to způsobili budou spytovat svědomí. Protože tohle je hrozné.'' pronášel ředitel a já si přál abych zmizel. O to více když jsem přečetl Alexův deník. Chtěl mít jen kamaráda, někoho kdo mu porozumí. A já mu ublížil i přes to že jsem k němu cítil to stejné co on ke mě. Ale bál jsem se si to přiznat, proto jsem sázku dokončil. Neskutečně moc toho lituji. 
                 Alex
              Z psychiatrické léčebny mě pustili asi po roce, moc jsem se po odchodu z ní neorientoval v čase. Ale táta s bráchou sem často chodili. Řekli mi co se stalo i ve škole. Řekli mi jak Blue chodil k nám domů a omlouval se. Litoval toho co udělal, a já věděl že bych mu možná dokázal odpustit, ale nechtěl jsem ho vidět. Pořád to dost bolelo.
S Bluem jsem se nakonec setkal po půl roce. Mluvil jsem s ním, a i když to bylo těžké, odpustil jsem mu. Nepospíchal na mě, snažil se abych si sám pomalu určoval jak to bude dál, za to jsem mu byl vděčný, ale věděl jsem že už nikdy nebudu věřit lidem. Že mě lidi zničili. 

Snad se bude líbit, trochu delší příběh.