Oneshoot 3 MAGIC SHOP

Magical love

                Dean
                Náš svět byl oddělen od toho lidského, dříve jsme však mezi lidmi žili. Dokud jeden kouzelník nezlomil srdce člověku, a onen člověk ho proklel. Kletba je uvalena vždy na jednoho čaroděje, který dovrší 20let. Vždy je losováno, kouzelným ohněm, který vybere jednoho z nás, který se musí vydat hledat, svou pravou lásku do světa lidí. Lidi už si toto nepamatují, ale nám je to vyprávěno, již od dětství. A kdo jsem já, jsem Dean Ramiréz a zítra mě toto čeká. Bojím se že budu vybrán, nechci do světa lidí. Tak moc se toho bojím, lidi vypadají děsivě, už jen z těch seriálu to tak vypadá. Ale nemohu se tomu bránit, nikdo nemůže. 
Je to tu, už celí náš ročník stojí v kruhu kolem ohně, a čekáme až přijde ředitelka. Ta po chvíli přišla. ,,Tak dnes je den, kdy oheň vybere někoho zvás, kdo půjde do světa lidí. Jdeme na to.'' řekla a začala pronášet slova, která oheň začal poslouchat, a začal konat. Modlil jsem se aby jsem to nebyl já, komu přistane v ruce, ale to by přeci nebyl příběh. Cítil jsem oheň v ruce, podíval jsem se na to, a pak i na všechny kolem sebe. ,,Deane přeji ti hodně štěstí v hledání, svou spřízněnou duši poznáš tím že po dotyku bude zářit růžově. A pamatuj pokud to nezvládneš do 30 dnů proměníš se ve zvíře.'' řekla mi ředitelka a já cítil jak mizím. 
        Probral jsem se v pro mě neznámém prostředí. Myslím že to byla lidské škola. Vářně to vypadalo, jako u nás. Tedy až na tu uniformu. Žádný plášť jen košile, svetr, kalhoty a něco kolem krku co škrtilo. V tom jsem si všiml roztomilé kočky. ,,Čičí, na čičí.'' volal jsem na ní a přibližoval se k ní. Když v tom se změnila na člověka. ,,Sakra kdo jsi?'' vykřikl jsem zděšeně. ,,Jsem tvůj mentor, v tomto lidském světě.'' říká a já na něj kulím své oči. ,,Takže mi pomůžeš hledat mou pravou lásku?'' ptal jsem se. ,,Ne já ti jen pomůžu tady přežít.'' odvětil mi. Když v tom se ozval školní zvonek. ,,Musím do třídy.'' říkám a utíkám, i když vlastně ani nevím kam. Nakonec jsem našel ředitelnu a vešel jsem dovnitř. ,,Dobrý den jsem Dean Ramiréz a jsem tu nový.'' říkám a u toho se ukláním. ,,Těší mě pane Ramirézy.'' říká ředitel a třese mi rukou. Pak mi ještě dal učebnice a rozvrh a vedl mě ke skříňce a následně do třídy. Zaklepal a vešel. ,,Třído představuji vám vašeho nového spolužáka Deana Ramiréze.'' pronáší ředitel a ukazuje na mě. ,,Přijměte ho dobře prosím.'' říká a potom odchází. Nakonec jsem se šel posadit do volné lavice. Poslouchal jsem nudný výklad učitelky, a čekal až tohle utrpení skončí. To se i za pár minut stalo. 
Kolem mě se najednou udělal hlouček lidí. Ptali se mě na různé otázky a já odpovídal, jak jsem jen mohl. Takhle to šlo skoro každou přestávku, ale na oběd jsem jim zdrhl. Jenže jsem nedával pozor na cestu a do někoho jsem vrazil. ,,Sakra ty idiote neumíš dávat pozor.'' rozkřikl se na mě někdo. Podíval jsem se na něj a naštvaně vstal. ,,Taky jsi mohl dávat pozor.'' říkám a naštvaně odcházím. 
          Jsem tu týden, a ještě jsem nikoho nedokázal najít. Sakra, nezbývá mi moc času. Procházím chodbou a nekoukám na chodbu a zase do někoho vrážím. ,,Sakra zase ty.. koukej na cestu ichtyle.'' křičel po mě zase onen kluk. Ale já byl ochromen ránou a cítil jsem slzy na tváři. ,,Sakra sakra, nebreč okay, omlouvám se.'' říkal a vypadalo to že zmatkuje. Pak ke mě natáhl ruku. Chytl jsem se za ni, a v tom mě to zarazilo. Vážně tenhle idiot je má spřízněná duše? ,,Jsi v pořádku, já já omlouvám se.'' pronášel provinile. ,,Jsem v pořádku, i já měl dávat pozor.'' říkám s úsměvem. ,,To jsem rád.'' říká. ,,Jsem Dean.'' říkám. ,,Já Harvey.'' odpověděl on a já se pomalu rozcházel dp třídy. Čekal jsem že odejde, ale ne on mě následoval, a dokonce jsme si povídali. Rozuměli jsme si. Smáli jsme se. Byl vážně fajn. Povídali jsme si celí den, o všem možném. A tak jsme trávili čas, ale nevěděl jsem zda ke mě začíná něco cítit. A můj čas se pomalu krátil. Bál jsem se. Věděl jsem že je má spřízněná duše, ale nevím zda on ke mě něco cítí taky. 
Bál jsem se na to zeptat, nikdy jsem totiž nic takového necítil, nevím jak to chodí. Jsem z toho zmatený, je první, kdo ve mě probouzí takovéhle city. Ale každý den, co uplinuli jsem cítil že slábne mé tělo, že je něco špatně, a to to že mi ubývá čas. Už jsem pořádně ani nemohl vstát z postele, byl jsem z toho unavený, proto jsem dnes vynechal školu. Asi kolem druhé hodiny mi někdo zaklepal na dveře od koleje. Rozešel jsem se tam pomalu, a opíral jsem se o zdi. Otevřel jsem a spatřil tam Harveyho. ,,Co tu děláš?'' optal jsem se ho zmateně. ,,Nebyl jsi ve škole, bál jsem se o tebe.'' říka smutně. ,,Jsem v pořádku.'' říkám, ale v tom se mi podlomí nohy. Zavírám oči s očekáváním pádu, ale ten nenastane. ,,To vidím.'' říká a dívá se mi do již mích otevřených očí. Pomalu mě zvedne do náruče a nese mě k posteli. ,,Měl by jsi odpočívat, postarám se o tebe.'' říká a já se na něj něžně usmívám. ,,Děkuji.'' šeptám. Po chvíli usínám. 
        Harvey
        Neznám Deana dlouho, ale vím že k němu něco cítím. A když dnes nepřišel do školy vyděsilo mě to. Musel jsem ho navštívit. Přišel jsem tedy k jeho dveřím na koleji a zaklepal. Delší chvíli jsem na něj čekal. A pak otevřel dveře. Vypadal vyčerpaně. Co se mu sakra stalo. ,,Co tu děláš?'' ptá se mě zmateně. ,,Nebyl jsi ve škole, bál jsem se o tebe.'' říkám sklesle, vážně mě to zneklidnilo, když jsem ho nevyděl sedět v lavici. ,,Jsme v pořádku.'' řekl, a v tom se mu podlomili nohy. Musel jsem ho chytit, aby nespadl a nijak si neublížil. ,,To vidím.'' říkám lehce vyděšeně a dívám se mu do očí. Vyzvednu si ho do náruče a odnesl jsem ho do postele. ,,Měl by jsi odpočívat, postarám se o tebe.'' říkám a  pozoruji jeho krásný úsměv. ,,Děkuji.'' zašeptal a po chvíli usíná. Pozoroval jsme jeho klidnou, ale unavenou tvář. Mám o něj strach. ,,Nevím co s tebou je, ale miluji tě a nechci tě vidět takhle vyčerpaného.'' šeptám mu tiše do ucha a vidím jak se jeho úsměv zvětšuje, co se mu asi zdá? Pomyslel jsem si, ale musel jsem se taky usmát. 
       Dean
      ,,Nevím co s tebou je, ale miluji tě a nechci tě vidět takhle vyčerpaného.'' slyšel jsem tuto větu jež mi Harvey zašeptal do ucha. Musel jsem se nad tím pousmát a více se zahrabat do peřin. Pocítil jsem ještě lehkou pusu do vlasů. Miluje mě? Taky mě miluje. Byl jsem šťastný. Další den si s ním musím vážně promluvit, musím se mu vyznat, musím mu vše říci. 
Ráno se probouzím, a všímám si Harveyho, jak sedí u mé postele a spí. Byl tak roztomilí. Vyndal jsem ruku z pod peřiny a pohladil jsem ho po vlasech. On se při mém dotyku probudil. Usmál se, když si mě všiml. ,,jsi vzhůru.'' říká a usmívá se na mě. Já jen kývu hlavou. On se hned zvedá a jde k lince kde stojí dva hrnky s čajem. Jeden mi podal. ,,Víš já...'' pronášíme oba současně. Oba se nad tím uchechtneme. ,,Ty první.'' říká Harvey. ,,Víš já, moc se v sobě nevyznám, ale tohle vím jistě já já. Vím že se neznáme dlouho, ale já miluji tě Harvey.'' pronáším nervózně. ,,Taky tě miluji Deane.'' říká a líbá mě na rty. Kolem nás se rozprostře růžová záře. ,,Žij šťastně Deane Ramirézy.'' říká mě známí hlas naší ředitelky. Harvey je jen zmatený, ale já ho místo vysvětlení líbám.