Oneshoot 3 MAGIC SHOP

การแสดงความรัก

          Zakrýt své jizvy, nasadit falešný úsměv, a říkat jsem v pořádku. Pro někoho je to snadné, ale já s tím žiji celí svůj život. Avšak až poslední dobou mi to přišlo neskutečně těžké, se přetvařovat. Proč? Protože do mého světa vstoupil on. Ten, u kterého mi přišlo, jakoby viděl až do mé duše. Ten u kterého jsem nedokázal nic skrýt, ten co viděl všechno. Před ním jsem nemusel hrát toho šťastného člověka, protože on viděl unavenou tvář, smutek i bolest co skrýval falešný úsměv. Viděl zlomené srdce, co se skrývalo uvnitř mé hrudě. Ale proč vám to takto píšu, když vám můžu říci náš příběh. 
        Est
        Neměl jsem nikoho až na jednu kamarádku, avšak ta mluvila neustále o jedné skupině, a tak jsme spolu moc nemluvili. Ani jsem jí neřekl že jsem se rozešel se svým přítelem. Prostě jsem jen nasadil úsměv, a ve škole i před ní jsem se přetvařoval. Nikdo to neřešil, nikdo se neptal. Jediné co jsem si přál, bylo dokázat se zhluboka nadechnout, a necítit bolest svého srdce. Avšak to krvácelo. Ve skutečnosti jsem si přál, aby se někdo zeptal, ale nikdo takový nebyl. To jsem si myslel, dokud když jsem nedával pozor, jsem do někoho nevrazil na chodbě. Málem bych spadl, kdyby mě ona osoba nezachytila. Jakmile jsem se mu podíval do očí, jakoby mi viděl až do duše. Byl to pronikavý pohled. Nakonec mě postavyl na nohy, cítil jsem jak mi rudnou tváře. On se jen lehounce usmál a odešel. Kdo to byl? Je z naší školy? Z mé fakulty? Nikdy jsem ho tu neviděl. Nemohl jsem ho dostat z hlavy. Hlavně ten pohled.
Myslel jsem si, že už ho neuvidím, ale ne viděl jsem ho hned na obědě. Jenže samozřejmě někdo do mě vrazil a jídlo skončilo na mé bílé košili. Podíval jsem se jeho směrem. On už tam však nebyl. 
             Když jsem přišel ke své skřínce viděl jsem na ní pověšenou čistou bílou košili. Na ní byl vzkaz. ,,Musíš více koukat na cestu, ne vždy tě chytím a zabráním nehodě. Vem si tuto košili.'' Jen jsem se nad tím usmál. Je to od něj, vážně. Kdo to je že se o mě tak stará? ,,Oh kde jsi vzal košili?'' optala se mě Jinnie když jsem přišel do třídy. ,,Nevím někdo mi jí dal na skřínku'' řekl jsem a usmál se. 
Toho kluka jsem viděl i další den, byl tam ještě s dalšími čtyřmi kluky. Měli u sebe nástroje, jsou hudebníci? Byla to otázka která mi běhala v hlavě, dokud nás nezavolali do velké auly. Stáli na pódiu, byl jsem zvědaví jací budou. A když začali hrát byl jsem neskutečně překvapený. Byli vážně skvělí. ,,Děkuji Willieme, Tui, Nute, Hongu, a Lego za skvělé vystoupení.'' řekl do mikrofonu ředitel. Takže to jsou jejich jména. Pořád jsem na něj koukal. A po chvíli jsme spolu spojili pohledy. Byl jsem jím tak zaujatý. Nakonec jsme se měli odebrat do tříd. To by mě však nemohl zastavit on. 
        ,,Ahoj.'' řekl. ,,Ahhoj.'' řekl jsem zmateně. ,,Jak se ti líbilo vystoupení?'' optal se mě. ,,Jo byli jste skvělí.'' řekl jsem mu popravdě. ,,Jinak jsem William.'' pronesl. ,,Est.'' pronesl jsem jen. ,,Víš že pravý úsměv ti sluší více.'' pronesl. A já na něj jen vytřeštil oči. ,,Jak to myslíš.'' řekl jsem zmateně. ,,Falešný úsměv je neupřímný.'' pronesl. ,,Ne vždy se někdo dokáže usmívat doopravdy, pokud je zlomený.'' pronesu a pak už odcházím. Vykolejil mě, jak mohl vědět že je to falešný úsměv?
          William
        Tehdy když jsem se podíval do jeho očí, nedokázal jsem ho dostat z hlavy. Est, chodili jsme spolu i na střední školu, částečně i kvůli němu jsem šel na tuto vysokou. Už tehdy jsem se do něj zamiloval, když jsem ho jednoho dne uviděl jak pomáhá raněnému kotěti. Byl jiný, a to se mi na něm líbilo. Avšak od té doby co jeho úsměvy začali být falešné, jsem věděl že je něco špatně. Chtěl jsem mu pomoci, ale skoušení se skupinou mě moc času nedávalo. Ale i tak jsem ho aspoň jednou deně viděl. 
Když jsem viděl, jak na něj někdo zvrhl oběd, bylo mi ho líto, proto jsem se vydal pro svou náhradní košili do skřínky a dal mu jí. S papírkem  ,,Musíš více koukat na cestu, ne vždy tě chytím a zabráním nehodě. Vem si tuto košili.'' Pak už jsem se jen usmál, když jsem viděl jeho zmatenost ve tváři. Jen jsem se usmál a odešel. 
             Další den jsme hráli ve škole. Vyhledal jsem ho v davu, a zároveň vše chystal. Byl tak úchvatný. Ale už byl čas k tomu aby jsme začali hrát. Pořád jsem na něj koukal, ale zároveň si užíval vystupování. Tady jsem po dlouhé době viděl zase jeho upřímný a pravý úsměv. Byl tak krásný a těšilo mě že si to užívá. Nakonec jsme se ještě poklonili a promluvil ředitel.  ,,Děkuji Willieme, Tui, Nute, Hongu, a Lego za skvělé vystoupení.'' Nemohl jsem ho nechat jít, musím s ním konečně mluvit. 
,,Ahoj.'' pronesl jsem. ,,Ahhoj.'' řekl zmateně. ,,Jak se ti líbilo vystoupení?'' optal se jsem se ho . ,,Jo byli jste skvělí.'' řekl a bylo vidět že to myslí vážně. ,,Jinak jsem William.'' dodal jsem. ,,Est.'' řekl a lehce zrudl . ,,Víš že pravý úsměv ti sluší více.'' pronesl jsem. A on na mě jen vytřeštil oči. ,,Jak to myslíš.'' řekl  zmateně. ,,Falešný úsměv je neupřímný.'' pronesl jsem jeho směrem. ,,Ne vždy se někdo dokáže usmívat doopravdy, pokud je zlomený.'' pronáší a pak už odchází. Byl jsem zmatený a zklamaný že odešel. Asi jsem ho tím překvapil. Ale upřímný úsměv mu vážně sluší a chci ho vidět častěji. Proto jsem se za ním rozeběhl. 
        ,,Počkej P'Est.'' vykřikl jsem a on se na mě otočil. ,,Co potřebuješ?'' optal se mě. ,,Já asi to bude znít šíleně, ale já, já mám tě rád, už od střední školy, kdy jsem tě viděl poprvé.'' pronesl jsem a sklopil hlavu. ,,Jak? Co?'' byl zmatený. ,,Chodili jsme na stejnou střední já o ročník níž, ale už tehdy jsi se mi líbil.'' ,,Jak se ti můžu líbit, jsem nic.'' pronesl zmateně. ,,Ty nejsi nic. Jsi ten nejlepší člověk.'' říkám upřímě a dívám se mu do očí. 
             Est
           Co jak mě ten kluk může mít rád? A ještě k tomu tak dlouho? Byl jsem zmatený. Ale nakonec jsem udělal něco co překvapilo i mě a to to že jsem ho políbil. Sakra já políbil kluka, kterého ani pořádně neznám. ,,Víš co, nevím zda ti to dokážu vrátit zpět jak by jsi chtěl, ale zkusme to.'' pronesl jsem a políbil ho ještě jednou. 

A nakonec jsme spolu začali chodit a tvoříme pár do teď. A nikdo ani nic nás nerozdělí. Tedy i když vlastně William jezdí po světě své turné, vždy si na sebe najdeme čas, a trávíme ho spolu.