Oneshoot 3 MAGIC SHOP

Sssouls Entwined

           Už uteklo hodně let od doby, kdy všichni oslavovali výhru Harryho Pottra nad Tím jehož jméno se nesmělo vyslovit. Nikdo už si tu dobu pořádně nepamatoval, hrdinové války, byli pomalu zapomínáni. Nikdo si už pořádně nepamatoval ty, kteří slavnému Harrymu Pottrovi pomohli. Až na myslánku, která se ukrývala stále v ředitelně školy čar a kouzel v Bradavicích. A též tuto dobu nesli obrazy pověšené na stěnách školy. A Harry Potter? Ten byl rád, že už ho jeho okolí bralo jako normálního kouzelníka. Harry Potter a jeho přátelé si pamatovali tuto dobu, ale snažili se na to nemyslet. Byly to bolestivé vzpomínky, proto o tom nemluvili.
A teď po několika letech, stojí na nástupišti devět a třičtvrtě a mávají svým dětem, kteří se poprvé vydávají do školy, která z nich udělala ty, co jsou. Harry s Ronem se na sebe dívají s hrdostí, a Ginny s Hermionou plakali dojetím. Nakonec se společně objali a mávali svým dětem. Harry stále viděl strach svého syna, když se ho ptal na to, co když bude umístěn ve Zmijozelu, a musel se nad tím pousmát. Přeci jen, kdyby nepoprosil klobouk, aby ho do Zmijozelu nedával, taky by tam skončil. Albus Severus Potter mu připomínal ty, které miloval, stejně jako jeho druhý syn James Sirius Potter. Jeho dcera však ještě byla malá na to, aby jela do Bradavic, ale i tak svou malou Lily Lunu Potterovou miloval. Teď ale posílal svého syna do školy, která mu byla domovem, i přes všechno špatné, co se událo.
         Albus Severus seděl sám v kupé, jeho pohled upřený z okna do mlžného rána. Srdce mu bušilo strachem, že by mohl skončit ve Zmijozelu, a myšlenky mu běžely jako splašené kobyly – „Co když tam nebudu pasovat? Co když budu jiný?" Ale zároveň mu druhé jméno, které tolik miloval, připomínalo muže, který kdysi také nesl statečně své břemeno, a díky kterému jeho otec přežil tolik bitev.
Dveře kupé se otevřely a vstoupil malý blonďatý chlapec. „Máš tu volno? Jinde jsem místo nenašel," zeptal se a usmál se. Albus přikývl. „Já jsem Albus Severus Potter," řekl. Chlapec zůstal stát s očima rozšířenýma překvapením. „Ty jsi syn Harryho Pottera?" zeptal se nadšeně. Albus přikývl a cítil, jak se v jeho hrudi rozlévá teplo — někdo ho nepoznal jen podle jména, ale cítil, že v něm je něco, co stojí za to objevovat. „Jsem Scorpius Hyperion Malfoy," představil se chlapec a posadil se naproti. „Táta o něm často mluví, říká, že je hrdina, že mu tvůj táta zachránil život," pokračoval Scorpius a Albus pocítil náhlý klid.
      Cesta rychle ubíhala, a přestože byli oba nervózní, mluvili spolu, smějíce se a sdílejíc drobné obavy z nového světa. Když vlak konečně zastavil a oni přešli k lodím plujícím k hradu, pocítili lehký závan dobrodružství i napětí. Před Velkou síní je čekala paní ředitelka McGonagallová. „Teď vejdete dovnitř a moudrý klobouk vás zařadí do kolejí," oznámila.
Když Albus seděl pod kloboukem, cítil, jak se jeho srdce chvěje. „Jsi statečný, ale velmi opatrný... máš v sobě moudrost i odvahu... a ano, tvé místo je ve Zmijozelu," šeptal klobouk. Albus zadržel dech, ale pak se uklidnil — věděl, že se tam neztratí. Když se podíval na Scorpiuse, viděl v jeho očích stejné uznání a respekt, a tak se mezi nimi začalo rodit tiše přátelství, které ani jeden z nich ještě úplně nechápal, ale oba cítili, že je důležité.
       Albus Severus a Scorpius Hyperion se rychle našli ve Zmijozelu. První dny byly plné nervozity, špatných vtipů a malých konkurencí mezi spolužáky, ale oba chlapci brzy zjistili, že mají společné zájmy a podobné obavy. Sdíleli tajné kouty hradu, smáli se při hodinách lektvarů, a když se večer schovali do zaprášené knihovny, našli společný klid mezi starými svazky a šeptaným smíchem. Albus se cítil bezpečněji, když byl Scorpius po jeho boku, a Scorpius zase nacházel klid v Albuse, který byl tichý, rozvážný, ale vždy upřímný.
Postupem času se jejich přátelství prohlubovalo. Malé doteky rukou při předávání knih, společné smíchy nad chybami ve výuce, nebo prostě jen tiché sezení vedle sebe při hodinách Herbologie, vše se stávalo něčím víc než jen přátelstvím. Oba si byli vědomi, že jejich blízkost je jiná než mezi ostatními spolužáky, a pomalu se učili přijímat nové, nečekané pocity, které k sobě cítili.
        James Sirius Potter si všiml, že Albus tráví stále více času se Scorpiusem, a když se jedno odpoledne vrátil domů, neudržel to a pověděl rodičům. Harry a Ginny se na sebe chvíli dívali, pak se Harry jen zasmál. „Kdysi jsem se bál, že tě klobouk pošle do Zmijozelu, a teď vidím, že tvůj syn našel přítele tam, kde jsem to nikdy nečekal," řekl a Ginny přikývla. Hermiona a Ron se jen usmáli a cítili, že svět po válce přeci jen našel svůj klid.
Když pak Harry a Ginny potkali Draca Malfoye, aby mu sdělili, že jeho syn a Albus jsou velmi dobří přátelé, Draco se jen nejprve zamračil, překvapený a nejistý. Ale místo staré nenávisti nebo varování, že se to nesmí stát, se jeho výraz změnil. Viděl, jak je Scorpius šťastný a jak Albus vyzařuje klid a jistotu. A tak, překvapivě s lehkým úsměvem, řekl: „Nechám vás být." V jeho hlase už nebylo místo pro zlobu ani závist; staré rány byly zacelené, a nenávist války byla pryč.
Albus a Scorpius tak mohli svůj vztah rozvíjet otevřeně, i když jemně a nenuceně. Společné zážitky, sdílené smíchy a drobné tajemství, které si mezi sebou předávali, je spojovaly víc než cokoliv, co zažili dřív. Bradavice pro ně nebyly jen školou kouzel, ale i místem, kde objevovali nejen svět magie, ale i svět pocitů, přátelství a porozumění.
A rodiny všech zúčastněných? Přijaly to s klidem a radostí. Harry a Ginny se smáli a objímali Albusse a Scorpiuse, Ron a Hermiona je vítali s úsměvem a Draco si jen tiše mumlal, že možná svět není tak černobílý, jak si myslel. James Sirius se chlubil, že věděl, že se to takto vyvine, a Lily Luna jen tiše sledovala svého bratra s očima plnými zvědavosti a lásky.
           Tak se zrodil nový začátek — ve Zmijozelu, mezi tichými chodbami a starými kamennými zdmi, dva chlapci, kteří našli jeden v druhém oporu a porozumění. Svět po válce už nebyl jen o hrdinech a bojích, ale i o tom, že láska, přátelství a přijetí mohou růst tam, kde by to člověk nejméně čekal. A v Bradavicích, kde staletí příběhů spočívají na obrazech a myslánkách, se jejich vlastní příběh teprve začínal psát.
          Dny a týdny ve Zmijozelu ubíhaly rychle. Albus a Scorpius se stále více poznávali a objevovali, že v sobě mají spoustu společného – nejen zájem o lektvary a staré kouzelnické knihy, ale i touhu po klidu, po něčem jistém v novém světě, který je obklopoval. Jejich smích zněl po chodbách hradu, a když někdy seděli spolu v zapomenutém koutě knihovny, Albus cítil, že je Scorpius nejen přítelem, ale něčím víc, něčím, co neměl ještě nikdy možnost poznat.
Jednoho odpoledne, když oba pracovali na domácích úkolech z lektvarů, Scorpius tiše řekl: „Víš, někdy se bojím, že bych mohl něco pokazit... že bych tě zklamal." Albus se na něj podíval a usmál se. „Scorpiusi, tohle je svět, kde jsme oba noví. Nikdo po nás nechce dokonalost, jen abychom byli sami sebou. A já... já rád, že jsi tady se mnou." Jejich ruce se lehce dotkly nad rozloženou knihou a ani jeden z nich necítil žádný ostych, jen tiché spojení, které rostlo každým dnem.
Když o tom později pověděl James Sirius doma rodičům, Harry a Ginny se zasmáli, ale i dojali. „Vidím, že svět se mění, a někdy to, co jsme považovali za nemožné, je nakonec přirozené," řekl Harry a Hermiona přikývla. Ron se jen pousmál: „No, aspoň se nikdo nebude hádat, kdo s kým je."
A pak přišla chvíle, kdy o jejich blízkosti věděl i Draco. Očekával konflikt, hádky, varování – místo toho však našel něco, co ho překvapilo a potěšilo. Viděl, že jeho syn je šťastný, že se Albus cítí dobře a že oba chlapci rostou a učí se jeden od druhého. „Nechám vás být," řekl nakonec a v jeho hlase už nebyla ani stopa po hněvu. Staré rány se zacelily a nenávist, která ještě nedávno rozdělovala svět, byla pryč.
Ve Zmijozelu pak oba chlapci pokračovali ve svém společném objevování Bradavic. Sdíleli tiché večery u svíček, první úspěchy při hodinách kouzel, nezdary, nad kterými se smáli, a také radosti z malých tajemství, která si mezi sebou předávali. Bylo to přátelství, které postupně rostlo v něco hlubšího – něhu, důvěru, bezpečí, které si oba tolik přáli.
          A rodiny je sledovaly s radostí. Harry a Ginny objímali Albuse a Scorpiuse, Hermiona a Ron je vítali s úsměvem, a Draco s Malfoyovou hrdostí jen tiše přikyvoval, že svět se mění a s ním i lidé. James Sirius sledoval vše s pýchou, že jeho bratr našel někoho, kdo mu rozumí, a Lily Luna se těšila na dny, kdy i ona jednoho dne objeví své místo v Bradavicích.
Tak se zrodil nový příběh – ve Zmijozelu, mezi starými kamennými zdmi a tichými chodbami hradu, dva chlapci našli jeden v druhém oporu, důvěru a lásku, která neznala hranic ani předsudků. Svět po válce už nebyl jen o hrdinech a bitevních výhrách, ale o tom, že přátelství, porozumění a přijetí mohou přinést klid, štěstí a naději.
A v Bradavicích, kde se staletí uchovávají příběhy staré i nové, začínal právě jejich – tichý, krásný, a přece naplněný životem a láskou.