Oneshoot 3 MAGIC SHOP

Quiet Between Breaths

Santa
„I was born with worries loud as lions. Even as a kid, I couldn't kill the sirens."
          Ta věta mi zní v hlavě pokaždé, když je kolem moc lidí, moc hlasů, moc očekávání. Jmenuju se Santa. Jsem jeden ze tří bratrů. Isaac je nejstarší a vlastní malou restauraci na rohu naší ulice; voní po smaženém česneku a teplém chlebu a po všem, co si dovedeš představit jako bezpečí. Newton je můj dvojče, narozeni ve stejný den, ale každý jako z jiné planety. A táta? Doma. Důchod, koleno, bolest, co občas zahryzne tak, že i on, ten věčný stoik, zavře oči a ztichne.
A máma... máma si našla novou rodinu. Přijíždí občas, jako by přijížděla na dovolenou. Oznámí to zprávou ve stylu „Budete doma? Stavím se." Nikdo z nás není nadšený. Ne proto, že by se nedala milovat. Ale protože si nikdy neuvědomila, jak moc nás rozebrala. Když se s tátou rozvedla, vzala si mě s sebou. Byl jsem její „nejhodnější", její „usměvavý Santa". Pak se objevil její nový muž a nové děti. A já byl najednou zavazadlo navíc. Poslala mě zpátky. Bez vysvětlení. Jen tátovo tiché „Zvládneme to" u dveří a moje kufry, co byly těžší než já.
             Naučil jsem se usmívat. Být ten, kdo „je v pohodě". Ten, kdo pochopí, kdo ustoupí, kdo se přizpůsobí. Když Newton přivedl domů přítele, byl šťastný tak, že se mu smích třpytil v očích. A mně v hrudi něco pohnulo – napřed závist, pak stud za tu závist, a nakonec bolest, která se zavrtala jako třísek. Chtěl jsem to taky – mít někoho, komu se můžu opřít o rameno a nezhroutit se. Ale jak bych mohl přidávat další „problém", když rodina už má katalog nezpracovaných ran?
První den na vysoké byl rámus. Lidi, kufry, dveře, co bouchaly, přednáškové sály, které pohlcovaly zvuk a vracely ho jako ozvěnu. V aule se štosovaly plakáty: „Hledáme basáka", „Běh pro charitu", „Erasmus info". Všechno to na mě mluvilo najednou. Zastavil jsem se u okna a dýchal do čtyř. Nádech. Zadržet. Výdech. Zadržet. Pořád dokola, dokud se sirény v hlavě neztiší. A právě tehdy jsem ho poprvé uviděl.
Stál o pár metrů dál, opřený bokem o automat na kávu, v ruce kelímek s logem školy. Černé vlasy mu padaly do čela, jedno obočí měl zvednuté, protože automat si zrovna usmyslel, že základy fyziky neplatí. „Kafe nahoře, hrnek dole," zamrmlal k němu a pak si mě všiml.
,,Chceš vodu?" zeptal se prostě, jako by to byla nejjasnější věc světa. „Nevypadáš, že bys kafe přežil." „Jsem v pohodě," řekl jsem automaticky. A pak mi vyschlo v krku a dodal jsem, „Ale jo. Dík." Podal mi láhev, neznámý kluk s klidem, co se na mě přelil jako deka. „Jsem Vi—," začal a zarazil se. „Jsem Vinnie. Dlouhá historie, zkrátím to. Ty?"
„Santa," řekl jsem a čekal smích nebo aspoň pozdvižené obočí. Nic. Jen přikývl, jako by to bylo to nejpřirozenější jméno na světě.
„Fajn, Santo," usmál se. „Kdybys chtěl někdy místo, kde není hluk... znám střechu, kam školním jen tak nechodí." Smál jsem se, protože to znělo jako výmysl. Jenže ten den mi poslal zprávu. Neptal se, jestli chci jít. Jen napsal: „Jdu na střechu. Kdyby jsi byl klid a bylo na tebe hlučno přijď."
         Šel jsem. Střecha se otevřela do města jako terasa. Od komínů stoupala pára, mezi parapetem a nebem běžely mraky. „Není to tu tichý?" řekl a sedl si na obrubník. „Ale je to jiný druh hluku. Takovej, co se dá poslouchat." Seděli jsme vedle sebe a mlčeli a v té mlčenlivosti jsem poprvé dlouho dýchal normálně. Povídali jsme si pak o blbostech: jak je automat na kafe zrádná liška, jak mizerné jsou přednášky v devět ráno, jak si Newton s přítelem dupou po kuchyni, když se hádají o to, kdo koupil měkké avokádo.
         „Máš dvojče?" zvedl oči. „Jo. A staršího bráchu. A tátu, co se tváří, že mu nic není, a přitom má v koleni bouři." „A mámu?" ptal se opatrně. Pokrčil jsem rameny. „Chtěla nový začátek."
Přikývl. Nepřekvapoval mě otázkami. Nepřebíral příběh. Jen tam byl. A měl v sobě ten klid, co jsem si od té chvíle dával do kapsy, kdykoli to šlo.
Začali jsme se vídat i mimo střechu. Vinnie chodil do Isaacovy restaurace na oběd a mně poprvé došlo, jaké to je, když někdo přijde kvůli tobě, ne kvůli meníčku. Pomáhal jsem v kuchyni, krájel jsem bylinky a poslouchal jejich jemné předení pod nožem. Když Isaac zahlédl, jak se Vinnie směje mým mizerným vtipům, hodil po mně utěrku a zamumlal, „Tak konečně někdo, kdo s tebou drží tempo." „Nedržím," ohradil se Vinnie s úsměvem. „Já ho zpomaluju."
             Newton si Vinnieho oblíbil za tři minuty. Vinnieho klid totiž nebyl z těch, co chtějí opravit svět. Byl to klid někoho, kdo dá ruku do kapsy a řekne, „Tak jo, sedneme si k tomu a uvidíme." Newton mi později pošeptal: „Jestli je tohle ten kluk, co ti ztiší hlavu, drž se ho." – a přitom se tvářil, jako by mluvil o počasí.
Doma se ale pořád ozývaly staré sirény. Máma ohlásila, že přijede „na kafe". Jako by to slovo zakrývalo všechno, co bylo mezi námi. Táta jen přikývl a řekl, že upeče bábovku. Isaac zatnul čelist. Newton přestal mluvit. „Chceš, abych tam byl?" zeptal se Vinnie, když jsem mu o tom řekl.
„Chci," vyklouzlo ze mě, než jsem stihl být „v pohodě". Přišla s dárkem – svíčkou, která měla vonět po moři. V obýváku to najednou smrdělo kýčem. Máma měla ten svůj hlas, co je lehce vyšší, když se snaží být milá. Seděla naproti, ruce pevně sepnuté. „Santo," řekla a usmála se, „jak se máš?" „Dobře," odpověděl jsem poprvé bez automatického úsměvu. „Studuju. Pracuju u Isaaca. A... jsem s někým."
          Ta věta zůstala viset ve vzduchu. Isaac se na mě podíval krátkým pohledem, ve kterém bylo všechno: pýcha, strach, úleva. Newton se zhluboka nadechl, táta si opatrně položil ruku na moje rameno, jako by se bál, že se rozpadnu. Máma se usmála... jinak. Jakoby nevěděla, kam položit oči. „S někým," zopakovala, „A je to vážné?" „Je to klid," řekl jsem. Nevím, kde se to slovo vzalo, ale bylo přesné. „A já ten klid potřebuju." Vinnie seděl vedle mě, tichý. Nehrál si na rytíře. Nebyl kulisa. Byl přítomnost. Máma přikývla, jako by si poznamenala položku do seznamu. „Chci, abys byl šťastný," řekla. „To jsi chtěla vždycky," odpověděl jsem, „ale měla jsi jinou představu o tom, jak se to dělá."
Rozhostilo se ticho, ve kterém jsem poprvé necítil vinu. Možná protože už jsem nebyl sám. Možná protože to, co jsem se bál vyslovit, konečně vyšlo ven a svět se nezbořil. Máma se zvedla dřív. „Musím jet," zamumlala, jako by ji pálila zem. Objala mě – cizím, krátkým, slušným objetím. A odjela.
Táta zavřel dveře a opřel se o ně. „Bábovka stydne," řekl po chvíli, protože to bylo to, co uměl – vracet nás k něčemu, co se dá držet v ruce. Jedli jsme ji u stolu, drobky padaly na talíř, a Isaac se najednou zasmál. „Víš, co je paradox? Že největší ticho v tomhle domě udělal někdo, kdo přišel z ulice," kývl k Vinniemu. „Nemám rád, když je moc nahlas," pokrčil Vinnie rameny. „A mám výhodu – umím poslouchat."
         Další týdny jsme byli křehká rovnováha. Učili jsme se spolu – on mně matematiku, já jemu trpělivost s lidmi, kteří se rádi předbíhají ve frontě. On mě bral na koleje hrát ping-pong v noci, protože „míček je nejlepší terapie na hlavu – musíš ho sledovat tak pečlivě, že nezbude prostor na jiný myšlenky." Já ho bral na střechu Isaacovy restaurace, kde voněl kopr a olej, a město pod námi šumělo jako moře, které nám tentokrát opravdu vonělo.
Jednou v noci jsme se vrátili na naši školní střechu. Bylo chladno, Vinnie mi podal mikinu bez řečí. Seděli jsme těsně vedle sebe, loket o loket. „Víš," řekl, „když jsem tě viděl poprvé, říkal jsem si, že máš úsměv jako hasičskej poplach. Rozsvítíš se, ale jen aby lidi věděli, že 'všechno je pod kontrolou' a nemuseli volat pomoc. A přitom ti hoří půda."
Zasmál jsem se, pak mě to bodlo. „A teď?" zeptal jsem se potichu.
„Teď máš pořád alarm," usmál se. „Ale už ho umíš vypnout. A když ne, zavoláš." Otočil jsem se k němu. „Můžu?"
„Můžeš všechno," řekl a přiblížil se kousek. Políbil jsem ho váhavě, pak jistěji, a v hlavě se najednou rozestoupil hluk jako mraky po větru. Ne úplně ticho – tomu bych stejně nevěřil. Ale klid. V prostoru mezi nádechem a výdechem. Ráno jsem vstal a do mobilu mi přistála zpráva od mámy. Krátká. „Omlouvám se, že jsem ti ublížila. Neuměla jsem to. Neumím to. Ale zkusím se to naučit. Můžu přijít příště s bábovkou já?" Nedokázal jsem odpovědět hned. V hlavě se mi zvedl starý hluk. Vinnie mi vzal telefon a podal mi hrnek s čajem. „Nech to na později," řekl. „Tvoje hlava nemusí být hřiště na všechny zápasy najednou."
Večer jsem se zastavil u Isaaca v restauraci. Byl tam klidnější ruch – takový, který dává smysl. Isaac se na mě podíval, přejel utěrkou pult a bez otázek položil přede mě talíř těstovin, co voněly po bazalce. „Přiveď ho na večeři," řekl. „A řekni Newtonovi, ať si přivede taky toho svého. Uděláme si stůl, co bude hlučnej tak akorát." Šel jsem domů pěšky. Ulice šuměla, auta si vrčela svoje, někde štěkal pes. Bylo to „příliš nahlas"? Možná. Ale tentokrát jsem v tom ruchu slyšel i vlastní krok. A ten držel rytmus.
Když jsem došel k našemu domu, táta seděl na zápraží s dekou přes kolena. „Jak bylo?" zeptal se. „Klidně," řekl jsem. A usmál jsem se – ne jako poplach. Jako světlo v okně.

Možná nikdy neumlčím všechny sirény. Možná to ani nejde. Ale našel jsem někoho, kdo mi připomíná, že je můžu přehlušit tím správným druhem ticha: osobou, co se posadí vedle tebe a prostě zůstane. A našel jsem rodinu, která je ochotná si sednout k jednomu stolu, i když se jim občas láme hlas. A to je víc, než jsem si kdy dovolil přát.
A tak, když to začne být „too loud", vím, kam jít: střecha, vůně bazalky, teplá ruka, co mě stáhne zpátky na okraj. Nádech. Zadržet. Výdech. Jsem tady. A nejsem sám.