Oneshoot 3 MAGIC SHOP

Ticho pod kůží

           David (27let Praha)
          Zuřila válka, mi v Protektorátu jsme neměli tolik volnosti. Ten kdo se jim nelíbil byl poslán do koncentračního tábora. I já byl mezi nimi, jsem gay a to je podle nich proti přírodě, tak mě poslali do Terezína. Ale nehodlal jsem se vzdát, musel jsem něco udělat. A jelikož jsem uměl jazyky překládal jsem zprávy pro český odboj. Zároveň jsem i překládal knihy, jelikož jsem knihovník. Miloval jsem knihy, všech žánrů, proto jsem byl aspoň za to rád. Ale je těžké propašovávat zprávy, naštěstí už známe lidi, kteří pomáhají.
          Erik (31let Drážďany)
          Válka byla krutá, viděl jsem jako lékař tolik mrtvích a zraněných. Bylo mi to neskutečně líto, lidé umírali zbytečně. Ale mohl jsem jim pomoci, alespoň jako lékař. Nesouhlasil jsem s vojáky a s tím co dělali, proto jsem se snažil, co nejvíce. A to tím způsobem že jim jako lékař můžu předepsat léky, či jim dát aspoň něčeho víc. Avšak mám tajemství, tajemství které by mě mohlo stát život, a to to že jsem gay. Nikdo to však neví a vědět nesmí. 
Dnes mi bylo oznámeno že jsem převelen do Terezína, kde mám dohlédnout na ,,hygienické podmínky''. Taky mi řekli, že tam na mě bude čekat můj nový tlumočník. Protože upřímě jsem němec, a česky moc neumím. Nasedl jsem na auta a jel směr Terezín. Vojáci mě zavedli do ordinace, a odešli. Chvíli jsem tam byl sám dokud se neotevřeli dveře a dovnitř někdo až nepadl na zem. „Hier ist Ihr Übersetzer. (Tady je tvůj překladatel.)" prskl jeden voják a pak  znovu zabouchli dveře. Nakonec se onen muž postavil a podíval se na mě, naše oči se setkali. Měl Jedno oko modré a druhé hnědé. Zajímavé, heterochroma vidím poprvé. Prohlíželi jsme se navzájem a já musel uznat že je vážně hezký. 
            David
          Prohlížel jsem si onoho doktora, kterému mám dělat tlumočníka. „Mein Name ist David." pronesl jsem a lehce se pousmál. Je vážně hezký. „Mein Name ist Erik." řekl příjemným hlubokým hlasem. Jen za tento den se zde vystřídalo tolik lidí, kontroli netrvali moc dlouho. I když dva zápali plic byli na prášky. Myslel jsem si že bude stejně krutý, jako všichni Němci, ale ne, on se lidem vážně snažil pomoci. 
„Was haben Sie gemacht, bevor Sie hier gelandet sind? (Co jsi dělal, než jsi skončil tady?)" Optal se mě se zaujetím. „Ich habe als Bibliothekarin und Übersetzerin gearbeitet.(Pracoval jsem jako knihovník a překladatel.)"  ,,Máš rád knihy?'' optal se mě a já na souhlas kývl. ,,Co rád čteš?'' ptal se dál. ,,Mám rád všechny knihy.''  
         Takto jsme si spolu povídali pořád. Rozuměli jsme si, taky miloval knihy. A já cítil že k němu začínám něco cítit. A i když jsem se snažil to co nejvíce potlačit, nedokázal jsem to. Mé pocity, prostě nešli zastavit. Musím mu to říci, už to nedokážu držet v sobě. Vstoupil jsem do ordinace, kde on už seděl a čekal až přijdu. ,,Dobré ráno.'' řeknu a usměji se na něj. ,,Dobré.'' řekl on a úsměv mi opětuje. Dnes nebylo moc lidí, a proto když teď, tady nikdo není musím mu to říci. ,,Musím ti něco říct.'' řekl jsem a on se na mě podíval. ,,Já, já jsem gay, a a asi k tobě něco cítím.'' řekl jsem koktavě. ,,Já k tobě taky Davide,'' řekl a já na něj vykulil oči, když v tom se na mé rty přilepili ty jeho.  Líbali jsme se, dokud nám nedošel dech. Jenže jsme věděli že každou chvíli může někdo přijít, a tak jsme se jen na sebe usmívali. 
Muselo to být tajné, a o to to bylo vzrušující. V ordinaci jsme vždy měli chvíli pro sebe, dokud někdo nepřišel. Povídali jsme si, líbali jsme se. Občas tam všakk byl strach že na to někdo přijde. 
       1943
        S Erikem nám to skvěle klapalo, a já ani nevnímal že je to koncentrační tábor, láska mi v tom pomohla. Jenže ne vše trvá věčně, ani náš příběh nemohl trvat. Dnes se v mé ubikaci rozrazili dveře, a v nich stáli vojáci. Chytli mě za paže a začali mě někam táhnout. Dotáhli mě do ordinace, kde už byl Erik a překvapeně to pozoroval. ,,Co se děje pánové?'' zeptal se. ,,Zkontroluj ho, byl nahlášen jako gay a že pracuje pro odboj, bylo rozhodnuto že bude převezen do Sachsenhausenu.'' řekl jeden z vojáků a já zbledl. Byl jsem nahlášen. Někdo mě udal? Nechápal jsem to proč. ,,Počkat co se tu děje pánové  jsem zmatený, vždyť byl tady se mnou. Co se stalo?'' ptal se dál zmateně. ,,Neptej se doktore prostě to udělej máš hodinu.'' řekl jeden a hodili mě dovnitř potom odešli. ,,Já to nechápu.'' řekl jsem plačtivě. ,,To já taky ne.'' pronesl sklíčeně. Nakonec udělal ,,prohlídku'', ale trošku jinačí, i když jsme se museli krotit, vyměnili jsme si tolik lásky. 
No nakonec mě přeci jen odvedli do vlaku, a už jsem jel. Avšak jsem v jednom ze svých kufrů našel deník. Erikův deník. Na poslední stránce stálo. „Napíšu ti každý den, i kdybych je nikdy neposlal." Musel jsem se nad tím pousmát. 
          A vážně chodili mi dopisy, posílal mi je po doktorovi, u kterého jsem byl jako tlumočník. Byli kamarádi, proto to pro nás udělal. A já byl rád. Mohl jsem číst jeho řádky. Ale jednoho dne přestali chodit, a já nevěděl z jakého důvodu. Říkal jsem si jen. ,,Žije ještě?'' ale nikdo mi nemohl odpovědět. 
        1945
        Koncentrační tábor byl osvobozen, mohli jsme se vrátit domů. Vracel jsem se do rozbombardované Prahy. Bylo to děsivé. V rukou jsem měl jen Erikův deník, a dopisy, které mi poslal. Ale štěstí mě už opustilo, s ním. ,,Přežil jsem to Eriku, ale bez tebe to nejde.'' pronesl jsem, ale věděl jsem že on by chtěl abych dožil svůj život. A i když bez něj to nebylo tak jednoduché. Snažil jsem se být šťastný a pomáhat lidem, jako pomáhal on. A to mě aspoň trochu udělalo šťastným. To že jsem mohl pomáhat těm, kteří to sami nedokázali. To že jsem mohl vidět úsměvy těch, kterým jsem dokázal pomoci.