Oneshoot 3 MAGIC SHOP

Glass box

             Krabice? Průhledný sklěnený box? Skleněná místnost, bez dveří, a přesto plná temnoty. Je to jakoby mě všichni viděli, a přesto by nebylo vidět nic. Byl jsem sám, i když kolem mě bylo miliony lidí. Připadal jsem si jako zavřený v krabici, jako být zavřený v místnosti bez dveří. Nebylo úniku. Kopal jsem kolem sebe, škrábal zdi, ale ani malá škvíra k útěku. Mohl jsem prosit, mohl jsem křičet, ale jakoby mě nikdo neslyšel. Jediné co jsem si přál bylo, aby mě někdo miloval, stejně jako já nenávidím sám sebe. Přál bych si aby mě lidé poslouchali, stejně jako já poslouchám je. Tento svět je až moc složitý. Nechci v něm být. Jen jsi přeji abych měl komu zavolat, když se cítím mizerně. Když cítím že tato bouře mě pohlcuje, a já nedokáži utéci.
Jako tonoucí prosit o pomoc, jen o malé stébélko pomoci, a přesto ji nikdy nedostat. Jako ten kdo stojí na hranici, a všichni koukají, jak umírá jen pro to že se bojí pravdy. Noční můry plné děsu, plné nenávisti a strachu, ze kterého se nedá probudit, protože je to tvůj celí život. Jen hledáme a bloudíme ve tmě, protože heldáme světlo naděje, které stejně nepřichází. Snažíme se hledat něco co nám ukáže směr, ale není to tak jednoduché. Hodně lidí soudí aniž by poznalo, hodně lidí začne nenávidět, i když nic neví. Je těžké uniknout pomluvám, a nebrat si je k srdci, jenže lidé si neuvědomují že tím ubližují. Nadávky, ponížení, strach a nechuť. Šikana, posměch, urážky a bytí. Věc díky které jsem se začal bát lidí. Věc, u které nikdo nepodal pomocnou ruku. Mám strach, strach z neúspěchu. Bojím se a točím se v kruhu, tedy spíše v malé skleněné krabici. Neskreji se, nedokážu se ukrýt, aby na mě nikdo neviděl, nedokáži utéci pohledům. Strach z lidí nastartoval neskutečnou noční můru, která mě provází. Bojím se mluvit, bojím se vyjádřit svůj vlastní názor. 
            Je složité přežít na tomto světě, pokud nemáte lidi kolem sebe. Ale jak poznáme že tito lidé nejsou falešní? Že vám neublíží, že vás nezradí. Nikdy nenabýdli pomoc, vždy jen něco chtěli a brali. Strácím se v tom. Co je tedy přítelství? Kdo je jen zachránce a kdo je přítel? Snažší je být sám, nechat se poddat nočním můrám, pláči, a bezmocnosti, než věřit někomu, kdo vás stejně opustí. Jsem tak slabý, slabý prosící o záchranu, ale nikdo nepřichází. Nepřichází pomoc. Jen vzniká větší a větší nenávist k mé osobě i k ostatním lidem. Krabice se změnšuje, je to utlačující a přesto nemůžu dosáhnout své vysněné svobody. Nejde se vymanit, nejde se osvobodit. Jde to jen trpět. Vzduch jakoby docházel, jako když se topíte. Nemůžu dýhat, nemůžu už křičet o pomoc. Snažím se jen přežít. Snažím se být sám sebou a to nejvíce nenávidím. Nesnáším samotu a přesto je mím nejlepším přítelem. Je utěšující více než hromada lidí. Není strachem to ona je úlevou. Černé ruce temnoty obklopující toto místo, obklopující skleněnou krabici, všichni to vidí, ale nikdo nepřijde pomoci. Nikdo se nestane zachráncem, jen koukají, neptají se, jen si tiše šeptají. 
Chci to pochopit, chci vědět proč na vše musím být sám. Proč mě nechávají v tomto stavu? Hledání pomoci je vyčerpávající. Nechci přemýšlet, nechci znát ještě bolestivější pravdu. Radši trpět v samotě, a nenávidět se, s myšlenkou na to že mě jednou někdo bude milovat. Jak nereálná představa. Nikdy nechci nikoho milovat, nechci potom cítit bolest, když bude odcházet. Kolik lidí už odešlo, kolikrát jsem brečel nad jejich ztrátou a to si říkali mí přátelé. Nechci to znovu. Nebudu prosit, nebudu snít, jen budu trpět v samotě, která je pro mě příjemná. Už se jí nebojím, nikdy jsem se jí nebál, stejně jako se nebojím smrti. Protože je to osvobození. 
             Slzy stékají po mých tvářích, stejně jako každou noc. Nezastavuji je, podpořím je. Protože to ony jsou ty, který mi dávají pocity přátelství. Ano mé slzy se staly mým přítelem, stejně jako  samota. Ptáš se kdo jsem? Až doteď jsi to nepochopil? Jsem někdo kdo žádá o pomoc, která nepřichází. Jsem nějaká část tebe, která potřebuje zachránit, ale nikdo to netuší. Jsem někdo, kdo tě tahá někam, odkud chceš pryč. Ale nikdy mi neunikneš, budu jako tvá noční můra. Noční můra ze, které se někteří probudí, ale někteří se nechají stáhnout a nenajdou útěku. 
Ale já tě nechci, nechci se bát, chci jen od někoho pomoci, chci začít žít. Nechci mít strach, chci být svobodný. Ale přitom se bojím. Bojím se otevřít, bojím se zranění. Je tolik děsivých věcí. A já radši chci být uzavřen v oné skleněné krabici. Radši chci trpět sám. Ale v hloubi duše si přeji aby mě někdo miloval, tak jako já nenávidím sám sebe. 
            Je jednoduché něco říci, je jednoduché zeptat se jsi v pořádku. Ale potom už je těžké poznat zda mluvíme pravdu či lžeme. Protože odpověď ,,Ano mám se fajn.'' ti nic neřekne, a už je těžké najít v očích tu lež, a prosbu o pomoc. Je děsivé potom už ptát se na tuto otázku, děsí mě myšlenka že lžu, ale jim je to ve skutečnosti jedno. Jenže když jim řeknete že se cítíte na hovno ne vždy se ptají proč? Nechte mě tedy uzavřeného v této skleněné krabici z které není útěku. Nechte mě aby se na mě lidi dívali jak se trápím, a přesto nic neudělali. Nechte mě vám lhát do tváří že jsem v pořádku. Nechte můj falešný úsměv vás uklidnit, a myslet si že je vše v pořádku.

Toto je již 500 povídka. A já vám děkuji že stále čtete mé příběhy. Vým nejsou nic moc, měl bych na tom více zapracovat, ale píši co mě napadne. A už to mě občas dost unavuje kvůli škole. Je toho mnoho, ale i tak vám děkuji že dáváte hvězdičky na mé příběhy. Jsem vám neskutečně vděčný. Příběhy píši již od 7 třídy, kdy jsem je začal psát do sešitu, ty už však nemám. Ale pak jsem začal tady, a našel vás své čtenáře a za to vám děkuji. Určitě čekejte na další příběhy. Toto určitě není poslední.