Oneshoot 3 MAGIC SHOP

새장

              Seba
             Byla to klec, klec kterou jsem nemohl  opustit, a přesto ji nevytvořil nikdo jiný než já sám. Klec plná nočních můr, brakedownů, smutku, křiku, mentální bolesti a samoty.
Když jsem byl dítě, byl jsem šťastný, i přes to že jsem neměl rodiče, stejně jako všichni ostatní. Měl jsem kolem sebe však strejdu, sestřenici a bratrance, a babičku. Babička, která byla mým strážným andělem. Jezdili jsme po výletech, bavili jsme se a nikdy jsme nebyli nešťastný.  Jenže s věkem přicházeli starosti, a v mých jedenácti letech, jsem si začal uvědomovat rozdíli mezi mnou a mými vrstevníky, spolužáky a mou rodinou. Já jsem měl jen babičku a strejdu, který si našel novou přítelkyni. Neměl jsem tátu, neměl jsem mámu, a já si pomalu začal uvědomovat co mi chybí. Z toho se pomalu začala stávat první noční můra. Ve škole se mi za to začali smát. Neptali se na příběh, jen viděli že nemám rodiče a tak se smáli. To byla první rána, druhá rána začala tím, že strejda nastěhoval svou přítelkyni s jejíma dětma k nám domů. To se psal rok 2014 a já se v tu dobu již 4 pokusil o sebevraždu. Poslední kapka byla, když mě seřvali za něco za co jsem nemohl. Vzal jsem do ruky nůž a udělal první zářez do ruky. Udělal jsem další a další, a pak už jsem chtěl udělat onen poslední zářez, který by mě osvobodil, jenže v tom se rozezněla písnička, kterou jsem nikdy jindy neslyšel. Jelikož byla v cizím jazyce nerozuměl jsem jí. Byl to čísi telefon. Zavolal jsem že někomu zvoní telefon. Po chvíli přišel jeden náš známi, to už jsem měl ruku zavázanou. Když dotelefonoval zeptal jsem se na jméno písničky. Byla to Jump od skupiny BTS.
Už jsem o ní slyšel, na wattpadu, a tak jsem si ji po příjezdu domů začal vyhledávat. A i přes to že YouTube nebyl takový jako je dnes, jsem je poslouchal. Byli vážně skvělí, hlavně mě zaujal Min YoonGi. Přišlo mi, jakobychom měli dost společného, a měli jsme podobný příběh. BTS jsem začal milovat, a mrzelo mě, když se mi začali smát, ale nic jsem si z toho nedělal, jelikož jsem nehodlal přestat poslouchat, ty, kteří mi pomohli, i když mě vůbec neznají. Můj svět se díky nim začal zlepšovat. I přes něpřátelství vůči mě, jsem měl svět, do kterého jsem vždy mohl utéci. 
Jenže se stářím se vše mění, ze základky na střední, a tíha učení, byla občas těžší. V tu dobu jsem už psal a stával jsem se čtenější na wattpadu. Vždy jsem u toho poslouchal BTS při každém psaním, jednoho příběhu. Byl to útěk od reality. Realita, která pro mě nebyla růžová, i když ani nějak temná. 
Další rána přišla v podobě rozvodu rodičů, s tím že se musím dostavit k soudu s babičkou. Tehdy jsem nechápal, proč, ale bylo mi to jedno. Ani jsem se na ně nepodíval a nějak to přežil. Pak už jsem je nikdy vidět nemusel. Jenže v posledním ročníku, máma zemřela, a tím musel být i pohřeb. Všichni příbuzní brečeli, ale já nedokázal uronit ani slzu. Možná je to zlé, ale nikdy jsem jim neodpusti, a myslím že to ani nikdy nedokážu. 
A pak byl nástup na vysokou. Těšil jsem se, myslel jsem si že to bude skvělé, a ze začátku, bylo. Jenže po odchodu BTS do armády to šlo se mnou z kopce, a v tu dobu začala vznikam má klec, pevná klec, kterou nedokážu zničti. Klec a stereotyp, který provázel můj, každodenní život. Už vše pro mě strácelo smysl, už ani psaní mě nebavilo. Nic jsem nestíhal, nezvládal, a nebyl ani není tu nikdo kdo by mi pomohl. Brečel jsem a brečím snad každý den. A přesto není nikdo, kdo by mi dokázal pomoci. A jediné v co doufám je že až se BTS vrátí bude zase vše lepší a fialové, jako když tu vždy byli pro mě.