Oneshoot 3 MAGIC SHOP

Happy BirthDay

JungKook
         Pamatuju si to pořád, jako by to bylo včera. Ten den, kdy jsem poprvé opouštěl svůj domov, byl zároveň nejstrašnější a nejvzrušující den mého života. V rukou jsem svíral batoh, který byl těžký nejen kvůli věcem uvnitř, ale i kvůli strachu, který jsem cítil v každém kousku svého těla. Máma mě objala pevně a já jsem se snažil být statečný, ale pod touto maskou se skrýval kluk, který vůbec nevěděl, jestli to zvládne. Uvnitř mě něco křičelo, že se chci vrátit. Chci utéct. Chci sednout do vlaku zpátky domů a nikdy se neohlédnout.
        Ale sen byl větší než moje strachy. A já jsem ho držel pevně v srdci, i když mě tížil pocit viny. Viny, že nechávám rodinu, která mě miluje, samotnou. Viny, že opouštím známé ulice, známé hlasy, teplo domova. Srdce mi praskalo, protože jsem věděl, že tohle všechno je jen začátek, ale přesto jsem cítil obrovskou prázdnotu.
První týdny v novém městě byly peklo. Každý den se mi zdál jako boj. Tréninky, kde jsem zakopával a pomalu ztrácel dech. Noci, kdy jsem ležel sám v posteli, pozoroval strop a přemýšlel, jestli někdo ví, jak moc se bojím. Někdy jsem si balil batoh, chtěl se jen vrátit domů, cítit bezpečí, cítit teplo máminy ruky. V hloubi duše jsem se bál, že selžu. Že selžu těm, co ve mě věřili, i těm, které jsem nechal doma.
Ale pak jsem je začal vidět. Ty lidi kolem sebe, kteří na začátku působili jen jako spoluhráči, začali ukazovat, že jsou víc než to. Pomalu, den za dnem, se něco měnilo. Začal jsem si všímat malých věcí – jak mě jeden z kluků pobízí, aby se zasmál, když mám špatnou náladu. Jak mě jiný poplácal po zádech a řekl: „Neboj, zvládneš to." Jak se smějí, když dělám chybu, ne proto, aby mě zesměšnili, ale aby mi ukázali, že je v pořádku být nedokonalý.
Ty malé okamžiky se staly mým světlem v temnotě. Když jsem padal, oni mě zvedli. Když jsem plakal, nikdo se mi nesmál. Cítil jsem, že už nejsem sám. Ti lidé kolem mě – oni se stali mou rodinou. Bratři, kteří mě podrží, ať se děje cokoli. A i když mě stále občas napadlo, že bych mohl utéct, že bych se mohl vrátit domů, uvědomil jsem si, že tady už mám místo, kde patřím.
         Pamatuju si, jak jednou po tréninku, úplně vyčerpaný, sedím na zemi a dívám se na ně všechny kolem. Jsou unavení stejně jako já, ale přesto se smějí, smějí se upřímně, srdcem, které mě něčím hřeje. A já si uvědomil, že i když jsem nejmladší, nejnevýznamnější, mají mě rádi. Přijali mě takového, jaký jsem, s mými chybami, strachy, nedokonalostmi.
Ten večer mi jeden z nich podal ruku a řekl: „Neboj, my tě nenecháme spadnout." A já věděl, že to není jen slib. Je to pravda. Oni mě drží, i když se sám cítím slabý. Oni jsou moje jistota, když všechno ostatní kolem mě je nejisté.
A tak jsem tu stál – kluk, který chtěl utéct, kluk, který se bál selhání, kluk, který toužil po domově, který zůstal za ním – ale zároveň kluk, který našel rodinu tam, kde ji nejméně čekal. Rodinu, která mě přijala, pochopila, podržela a ukázala mi, že někdy nejsilnější pouta nevznikají doma, ale tam, kde se je rozhodneme hledat.
Od té chvíle už strach nezvítězil. Když padnu, oni mě zvednou. Když ztratím odvahu, připomenou mi, kdo jsem a proč jsem sem přišel. A i když srdce stále občas zatouží po domově, vím, že tu mám své místo. Že nejsem sám. Že mám bratry, kteří mě nenechají spadnout. A právě to mi dává sílu pokračovat, snít dál a věřit, že můj začátek je zároveň můj nový život.

Dnes jsou JungKookovi narozeniny, tedy v Koreii už skoro konec dne, ale ještě jsem to stihl napsat snad se líbí.