Oneshoot 3 MAGIC SHOP

Schatten zwischen den Zeilen

Zima roku 1895 vypadala, jako by někdo zatáhl závěs přes celé město. Nebe viselo nízko, ulice se dusily v mlze a kroky se ztrácely dřív, než dopadly na dlažbu. Adrian Keller přijel do tohoto zapadlého univerzitního městečka na pokyn z vídeňské knihovny: sepsat katalog rukopisů z kláštera svatého Theodora, který měl být do jara zbořen. Město neznal, a přesto měl při každém kroku pocit, že ho pozoruje něco nepojmenovatelného.

Cesta ke klášteru byla úzká a kluzká. Vysoké zdi se zvedaly nad jeho hlavou, okna byla slepá. Jakmile otevřel těžké dveře, přivítalo ho ticho, které mělo vlastní váhu. Ve staré knihovně kláštera voněla vlhkost a prach, dřevo regálů bylo popraskané, jako by pamatovalo jiné století.

Hodiny listoval zažloutlými svazky, zapisoval čísla, jména, letopočty. Pak jeho ruka narazila na malý svazek zabalený do šedého plátna, bez titulu. Bylo na něm cosi... osobního. Rozvázal provázek a otevřel první stránku.

„Milý R., dnes večer jsem tě zahlédl mezi ostatními vojáky. Stál jsi rovně, jak tě to učili, ale tvé oči... ty mě viděly. Přál jsem si k tobě dojít, ale strach byl rychlejší než moje nohy." — L.

Adrian přejel prstem po písmu. Bylo drobné, úhledné, ale v některých písmenech se pero zachvělo. Zavřel oči a představil si muže v polostínu, jak píše při svíčce, zatímco venku duní bubny války.

Další list byl jiným rukopisem – ostřejším, sevřeným.
„L., neměl bys sem chodit. Všichni nás sledují. Ale když jsi odešel, nemohl jsem spát." — R.

Adrian polkl. Tyto dopisy nebyly jen útržky historie. Byly živé.

Večer, když archiv zavíral, zůstal v hlavní síni ještě jeden muž — Cole, mladý archivář, který mu byl přidělen jako pomocník. Stál u okna, v ruce držel šálek čaje, a díval se, jak mlha polyká dvůr.
„Našel jsi něco zajímavého?" zeptal se.
Adrian zaváhal. „Možná víc, než jsem čekal."
Cole se pousmál, aniž by se na něj podíval. „Tady se někdy minulost lepí na kůži. A nechce dolů."

Druhý den Adrian svazek přinesl na stůl znovu.

„Dotkl ses mé ruky, když jsme si podávali čaj. Nikdo to neviděl. Ten dotek jsem cítil ještě v noci." — L.

„Ten okamžik byl nebezpečný, L., ale nechtěl bych ho vrátit. Ani kdyby mě to stálo místo." — R.

Slova se mu zabodávala do hrudi. Cítil v nich hlad, který znal. Při práci se jeho ruka náhodně dotkla Colovy, když mu podával pergamen. Ani jeden se hned neodtáhl.

V poledne šel do města. Uprostřed mlhy zahlédl na protější straně ulice siluetu muže v tmavé uniformě. Stál bez hnutí, tvář nebyla vidět. Adrian zamrkal — a byl pryč.

Další dopisy byly temnější.
„R., dnes se říká, že tě viděli s jiným. Není to pravda, vím to, ale jejich slova mě spalují víc než oheň." — L.

„L., lidé potřebují příběhy, aby si potvrdili vlastní pravdu. A my jsme pro ně příliš jednoduchý cíl." — R.

Adrian si vybavil slova Colea: Některé příběhy se drží lidí, dokud nenajdou konec. Cítil, jak se minulost a přítomnost začínají proplétat.

Jednou večer seděli v archivu sami. Déšť bubnoval na okna. Cole listoval rukopisem a zastavil se u stránky, kde inkoust byl rozpitý.
„Co myslíš, že se s nimi stalo?" zeptal se.
„Nevím," řekl Adrian. „Možná zmizeli. Možná zůstali."
Cole se podíval přímo na něj. „A ty? Zůstal bys?"
Adrian neodpověděl.

Další dny se v dopisech objevovalo slovo „přízrak".
„R., viděl jsem ho zase. Stál mezi námi, když jsme mluvili. Myslím, že ví." — L.

„L., přízraky jsou jen to, co si nosíme v sobě. Ale to neznamená, že nás nemohou zabít." — R.

Adrian začal přízraka vidět také. Nejprve koutkem oka v knihovně, pak jednou na mostě, kam chodil po práci. Nikdy neviděl tvář, jen uniformu a klobouk stažený nízko do čela.

Jednoho večera našel na prahu archivu malý složený list papíru. Nebyl zapečetěný.
„R., pokud tohle čteš, znamená to, že jsi přežil... a já ne. Nesu ti jen přání, abys žil tak, jak jsme si netroufli." — L.

Cole si toho večera všiml, že Adrian je bledý. „Co je?"
Adrian list skryl do kapsy. „Nic. Jen příliš práce."

Poslední den v klášteře balil rukopisy do beden. Svazek dopisů L. a R. položil naposledy na stůl a váhal. Pak ho přivázal provázkem a uložil mezi ostatní, ale v kapse mu zůstal jeden nedatovaný dopis. Inkoust byl starý, ale ostrý:
„L., kdybych mohl, vrátil bych se k tomu okamžiku u čaje. Tentokrát bych už ruku nepustil." — R.

Cestou domů šel přes most. Mlha byla hustá, voda pod ním temná. Na druhém břehu se objevily dvě postavy — jedna v uniformě, druhá v civilu. Stály blízko, ale ne tak blízko, aby se dotkly. Jedna zvedla ruku, druhá zůstala nehybná. Pak obě zmizely v mlze.

Cole stál o pár kroků dál. Jejich oči se setkaly. Adrian udělal krok k němu, ale zastavil se. Ne dnes.
Podíval se na dopis v ruce a místo aby ho schoval, pustil ho do vody. Papír se pomalu točil a mizel v proudu.

Příběh zůstal nedopsaný.
A jak to bylo dál, to už je jiný příběh.