Oneshoot 3 MAGIC SHOP

행복이 돌아오는 등불

         Jimin
          Poslední dobou mi připadá můj život jako černobílý obraz. Ne ten krásný, co má skrytou hloubku, ale spíš jako kdyby někdo vzal barvy, které jsem miloval, a prostě je z mého plátna vyškrábl. Dny se táhnou, jeden jako druhý, a já jen sleduju, jak se čas mění v beztvarou hmotu. Vstávám, dívám se z okna, jím, spím. Mezitím se snažím tvářit, že žiju. Smích už mi připadá jako vzpomínka z jiného života, a když mám brečet, často necítím nic. Je to jako zimní období — sníh sice přikryje všechno, co nechceme vidět, třpytí se na slunci a na chvíli vypadá kouzelně, ale stejně se jednou rozpustí. Stejně jako radost, která dřív přicházela tak snadno. Přijde jaro, a po bílém zázraku nezůstane nic než šedá, chladná zem.
           Chybí mi moji přátelé. Chybí mi tak moc, že mě někdy uprostřed noci probudí vlastní prázdnota. Pamatuju si, jak jsme se smáli do rána, jak jsme si dělali hloupé fotky a plánovali věci, které jsme často ani neuskutečnili. Ty vzpomínky se mi vracejí jako útržky starého filmu, ale s každým dalším přehráním jsou vzdálenější. Nevím přesně, kdy jsme se přestali vídat. Možná to byla má psychika, možná můj strach. Myslel jsem si, že bych je jen zdržoval, že bych byl tou přítěží, kterou nikdo nechce nést. Tak jsem je nechal jít beze mě. A já zůstal stát na místě. Některé dny se mi zdá, že samota je úlevou — nemusím se přetvařovat, nemusím se bát, že někoho zklamu. Ale jindy... jindy cítím, jak mě to pomalu dusí, jak se každá barva odplavuje a já zůstávám uvězněný v odstínech šedi.
          Dnes se stmívalo a já bez nějakého konkrétního důvodu vyšel ven. Možná mě něco vedlo, možná jsem jen chtěl na chvíli uniknout vlastní hlavě. Moje kroky mě zavedly na busanskou pláž, kde jsem už dlouho nebyl. Moře bylo klidné, vlny se líně převalovaly přes sebe, a teplý vánek se dotýkal mé tváře tak jemně, až jsem měl pocit, že mě objímá. Šumění vody mi připomnělo něco dávno zapomenutého — pocit bezpečí. Na horizontu se slunce pomalu sklánělo k obzoru, jeho poslední paprsky tančily po hladině jako drobné zlaté mince. Zastavil jsem se a tiše se pousmál. Nebyl to úsměv plný radosti, spíš takový mimovolný pohyb, jako kdyby se mé tělo na okamžik rozhodlo odporovat mé mysli.
A pak jsem ji uviděl — postavu stojící v záři zapadajícího slunce. Byla daleko, ale i tak jsem cítil, že mě láká k sobě. Všechno kolem se zpomalilo, kroky cizích lidí na promenádě ztichly, vítr se na okamžik zastavil. Bez přemýšlení jsem vykročil. Každý krok po teplém písku mi připadal zvláštně lehký, jako kdybych odhazoval neviditelné kameny, které jsem si nosil v kapse už příliš dlouho. Slunce mezitím zmizelo a pobřeží zahalila tma. Když jsem k té postavě přišel, držela v rukou zapálenou lucernu. Světlo ji obklopovalo, ale její tvář zůstávala ve stínu. Stál jsem tam, v tichu přerušovaném jen šuměním moře, a díval se. A pak lucernu zvedla.tuhl jsem. Díval jsem se do očí, které jsem kdysi vídal každý den v zrcadle — usměvavý, šťastný Jimin, kterého jsem ztratil. „Kdo... kdo jsi? Proč tu jsem?" zeptal jsem se, hlas mi trochu selhal. „Jsem přece ty," odpověděl klidně. „Ale jak je to možné?" nechápal jsem. „Musíš se zase naučit štěstí, Jimine. Být sám není vždy nejlepší rozhodnutí. Zapomněl jsi, že světlo, které hledáš, máš v sobě." Slova byla jednoduchá, ale nesla v sobě váhu, kterou jsem nedokázal ignorovat. Chvíli jsme tam stáli, jen se dívali. On — já, který se nebál — a já, který se bál všeho. Podal mi lucernu. Její teplé světlo se odráželo na hladině a já cítil, jak se něco uvnitř mě probouzí. Když jsem zvedl hlavu, postava už tam nebyla. Zůstal jsem na pláži sám, s lucernou v rukou. Cestou domů jsem v hlavě slyšel jedinou větu: „Musíš se zase naučit štěstí."
           Sedl jsem si ke stolu, telefon v ruce, prsty se mi třásly. Otevřel jsem chat se starými přáteli. Psát první zprávu bylo těžší, než jsem čekal, ale napsal jsem: „Chybíte mi." Nečekal jsem odpověď, ale přišla. A hned druhá. A třetí.
Začali jsme se vídat znovu. Nejprve opatrně, jen na kávu nebo krátkou procházku. Ale každé setkání bylo jako doušek vody po dlouhé žízni. Smích, který jsem kdysi považoval za samozřejmost, byl teď vzácný jako zlato. Postupně jsme se vraceli k malým zvyklostem — večerním filmům, zprávám bez důvodu, společným plánům. A já si uvědomil, že mě nikdy úplně neopustili. Jen čekali, až otevřu dveře zpět.
               Když přišel můj narozeninový den, seděli jsme kolem stolu, dort přede mnou, smích všude kolem. V jejich očích nebylo ani stopy po výčitce, jen radost, že jsme zase spolu. Při sfouknutí svíček jsem si přál jediné — aby barvy, které se do mého života vrátily, už nikdy nevybledly. Večer, po oslavě, jsem se sám vrátil na pláž. Potřeboval jsem cítit moře ještě jednou, na místě, kde to všechno začalo. Byla tma, ale v písku přede mnou stála lucerna. Zářila a tiše hřála. Nikdo kolem. Zvedl jsem ji a na skle bylo napsáno: „Děkuji, že jsi mě našel." V tu chvíli jsem pochopil, že to světlo bylo ve mně celou dobu — jen čekalo, až mu znovu dovolím svítit. Zavřel jsem oči, přitiskl lucernu k hrudi a cítil, jak se vlny tiše opírají o břeh. Busanská pláž byla klidná, stejně jako já. A tentokrát jsem věděl, že barvy už nikam neodejdou.