Jak je u mě zvykem bude to převážně BTS ale ponasnažím se psát i jiné páry než jen BTS. Ale jelikož jsem velký ARMY a BTS mi chybí snad to překousnete.
Užívejte si mé příběhy i na dále prosím
"나는 살아남았다는 이유로 죄책감을 느꼈다. 친구들은 배 안에 갇혀 있었는데, 왜 나만 살아남았을까 매일 자문한다." „Cítil(a) jsem vinu, že jsem přežil(a). Moji přátelé zůstali uvězněni uvnitř lodi, ale já jsem přežil(a) – každý den si pokládám otázku proč." Na světě je 7,9 miliard lidí. Můžeme si říci že si nevšimneme, když někdo zemře. Jenže rodiny, blízcí, přátelé, jsou ti co truchlí, a nikdy to pro ně není jednoduhé rozloučit se. Hlavně když rodič přežije své dítě, a to díky vině času, a rozkazu. Ale já? Já tu zůstal, a přitom nemám nikoho. Byli tam ostatní spolužáci, co měli větší právo přežít, co měli za kým se vrátit, a pro koho rodiny teď truchlí. A i když už je to několik let, já se stále budím s nočními můrami, a pláčem nad vzpomínkami a vinou, že jsem tehdy přežil. Vina mě provádí každý den, každý zatracený den. Každý rok v datu 16.04 chodím k oceánu a házím kytky, nosím žlutou stužku a brečím. Nedokážu zapmenout, protože když vzpomínáte na ty o jste ztratili, o to déle budou ve vašich vzpomínkách. Nemohu na to zapomenout, a vlastně ani nikdy nechci, radši budu trpět vinou, než abych zapoměl na ty, kteří měli právo žít. Není tedy důležité kdo jsem, ale připomenout si to co se stalo 16.04.2014. Myslím že škola a rodiny nezapomenout, a mi co si pamatujeme, musíme všem připomínat co se stalo, aby věděli a nezapoměli i oni. Památník, který pro tuto tragédii vznikl, stále nese portréty mých spolužáků, kteří tu už bohužel nejsou.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Ten den jsme všichni byli nadšení ze školního výletu, který jsme absolvovali na Jeju ostrově. Všichni jsme si o tom povídali, jak to bylo skvělé, ale že se i těší domů. Chápal jsem je, měli se za kým vrátit, to já neměl nikoho. Bylo 8:48 16.04 když jsme začali pociťovat jak se loď naklání, nic jsme nechápali, ale kapitán řekl, že máme zůstat v kajutách. Že již volal o pomoc což to bylo asi kolem 8:52. Ale loď se celkem rychle nakláněla, proto jsme se snažili dostat ven, šlo to už špatně, jelikož jsme museli šplhat nahoru, někteří nám pomáhali, místo toho aby byli sobečtí a zachánili sebe. Nedokázali jsme se dostat nahoru všichni, někteří zůstali v zatopených kajutách, slyšel jsem nářek, prošení že nechtějí umřít, a já si nadával, že jsem spíše nepomohl, a dostal se nahoru. Byl jsem na sebe tak naštvaný, chtěl jsem se tam vrátit, ale nenechali mě. Viděli jsme jak kapitám opustil loď a nalodil se na nákladní loď mezi prvními. Na pomoc přijela práve nákladní a rybářská loď. Pomáhali nám dostat se na ní, ale já chtěl pomoci ostatním. Nepustili mě. Když jsem se otočil, trajekt už byl pod vodou, brečel jsem, všichni jsme brečeli. Nechtěl jsem se vrátit, chtěl jsem jim prostě pomoci. Když jsme dopluli a já viděl všechny ty rodiny jak brečí, bylo to tak srdceryvné. Každý den, jsem chodil do přístavu a sledoval, jak přiváží těla, sakra vždyť tam zemřelo 250 mých spolužáků a 9 učitelů. Nebyl jsem jediný kdo si to vyčítal, kdo si vyčítal že přežil. Že se vrátil živý. Po tom co jsme se i dozvěděli že náš ředitel spáchal sebevraždu, bylo to těžké pro celou školu. Všichni trpěli, proto vzniklo ve třídách ze kterých spolužáci byli i pietní místa. Bylo to tak bolestné. Ještě horší bylo, když to vláda tutlala. Nechávali rodiny a veřejnost v temnotě, dokud nevyšlo že kapitán lodi půjde sedět na 36 let a ostatní z posádky na 30 let. Proto mě těší že každý rok do ulic Soulu přesně v tento datum vydají lidé se žlutými stužkami aby uctili památku. Jsem rád že lidi si vzpomínají, a nezapomínají. Protože tato událost by nikdy neměla být zapomenuta. Studenti kteří neprožili své dětství nesmí být zapomenuti. A i přes to jak je to pro přeživší těžké, musíme si je připomínat a žít život pro ty co už tu nejsou. Co jsem slyšel tak i někteří spolužái se stali učiteli. Chtěli vzdát hold těm, kteří tu s námi nemohou být. A vlastně mi noční můry a pláč nevadí, protože tím nezapomínám já.
Dnes je v Jižní Korei připomínka jedenácté výročí tragédie, která otřásla nejen Jižní Koreou, ale celým světem. 16. dubna 2014 se trajekt Sewol, plující z Inčchonu na Jeju, potopil, což vedlo k úmrtí více než 300 lidí, většinou studentů střední školy (250 studentů - 9 učitelů)Dawon. Tato událost byla nejen hlubokou ztrátou pro rodiny obětí, ale také zrcadlem problémů v oblasti bezpečnosti a etiky, které ovlivnily celé společenství. Dnes, po jedenácti letech, se stále připomínají v Korei ztráty, které tato tragédie přinesla. Uctívá se památka těch, kteří navždy zůstali na dně moře, a zároveň je otázka, jak můžeme zajistit, aby se něco podobného již nikdy neopakovalo.
A i přes to že jsem se o této tragické události dozvěděla díky BTS v roce 2017 památka obětí Sewol Ferry žije dále dokud mi vzpomínáme.
