Oneshoot 3 MAGIC SHOP

심장의 리듬

Jimin
          Miloval jsem tanec, proto jsem byl neskutečně šťastný, když mě rodiče zapsali do tanečního klubu. Těšil jsem se, že budu mezi lidmi, kteří mají stejnou vášeň. Konečně si najdu kamarády. Jsem dost uzavřený, ale tancem dokážu říct víc než slovy. Možná proto mě tolik držel nad vodou – byl to jazyk, kterému jsem rozuměl.
Proto teď stojím před studiem a přemlouvám se vejít. Nakonec dveře otevřu. Všechno je větší, než jsem čekal: zrcadlové stěny, dřevěná podlaha, v rohu obrovské stereo.
„Ohh, ty jsi tu nový, že?" ozve se hlas. Otočím se. Kluk o pár let starší, šedá mikina, rychlý úsměv.„Jo... jo, to jsem," hlesnu. „Tak pojď, zavedu tě do šatny." Zasměje se, mávne na mě a vede mě chodbou. „Já jsem Hoshi." „Jimin," vydechnu. „Tady se v klidu převlíkni," ukáže na dveře
          Uvnitř jsem sám, takže se převléknu co nejrychleji. Nenávidím ten okamžik, kdy si musím sundat triko – vzpomínky na poznámky spolužáků o tom, jak vypadám, mě vždycky štípnou někde zevnitř. Když už sahám po klice, dveře se rozrazí a někdo do mě vrazí tak prudce, až zavrávorám. Padal bych na záda, kdyby mi ta osoba nepodstrčila ruku pod hlavu.
„Promiň! Měl jsem dávat pozor, jdu pozdě," vyhrkne. Pomůže mi vstát. „To je v pohodě... nic se nestalo," vykoktám a konečně se mu podívám do očí. Jsou teplé. Usměje se a v tu chvíli se mi poprvé na hrudi rozsvítí něco nebezpečně měkkého. „Jsem Hoseok. Ale tady všichni říkají Hobi," mrkne na mě.
Ve studiu už čekají ostatní. Hoshi si vezme slovo, představí všechny a ukáže na mě.
„Já jsem Jimin," zopakuju, tentokrát o kousek jistěji. „Pojď nám ukázat, co je v tobě," ozve se NamJoon. Pustím si svou píseň, nadechnu se a nechám tělo mluvit. Zvuk mě chytne za zápěstí a táhne doprostřed sálu; dlaně pálí, nohy brní, v zrcadle se míhá kluk, co se nebojí. Když dohraje poslední takt, je chvíli ticho – a pak potlesk. Zrudnu, ale v koutcích úst se mi rozsvítí úsměv.
„Jsi fakt dobrej, to jsem nečekal," ozve se ten, co mě srazil v šatně – Hobi. „Díky," povím a moje srdce, hloupé zvíře, poskočí.
            Tréninky jsou tvrdé. Choreografie se nám nalepí do těla jako pot: ostré řezy, prudké stopky, výbuchy energie. Na konci prvního dne utíkám do šatny jako první, abych se převlékl, než někdo přijde. Nechci, aby viděli, jak se stydím. Už sahám po batožině, když ze studia znovu zazní hudba. Jdu zpátky. Na parketu je Hobi. Sám. Tančí, jako by se snažil setřást stín – přesný, intenzivní, úplně žhavý uvnitř. Dívám se tak dlouho, až hudba utichne a on si mě všimne.
„Neměl bys už být doma?" „Nemohl jsem odtrhnout oči," přiznám.
          Uběhnou dva měsíce a klub se mi začne lepit pod kůži. S každým tréninkem jsem volnější, lehčí, hlasitější. Nejvíc si ale rozumím s Hobim. Směje se rychle a upřímně, vyzývá mě k soubojům v improvizaci, dělá mi videa na mobil, když zkouším nové kroky. Posílá mi večer zprávy: „Zítra rozsekáme to přechodové breakdown." Ráno mě zdraví: „Nezapomeň snídani, jinak padneš." Všechno se zdá jednoduché, ale není.
Protože občas jako by měl uvnitř přepínač. Jeden den mě chytne za zápěstí, když jdu okolo, a řekne „ukážeš mi ten isolation trik ještě jednou?" – stojíme blízko, slyším, jak dýchá. Druhý den se v šatně baví s Taeminem a já projdu kolem, jako bych byl vzduch. Když se později potkáme u zrcadel, jeho úsměv je o zlomek vteřiny pomalejší. „Jsi v pohodě?" odvážím se zeptat po jednom takovém tréninku. „Jasně," odpoví. Ale oči mu uhnou.
Ta neurčitost mě začíná hlodat. Znám texty písní, co nám pouštějí na freestyle – ty o hraní si se srdcem, o tom, jak je láska ostrá hrana. Vždycky jsem si myslel, že to jsou přehnané metafory. Teď si nejsem jistý.
          Jedno úterý se protáhne zkouška až do noci. Většina už odešla, zůstáváme jen my dva. Hoshi poslal sestřih, který musíme cleanout, a Hobi trvá na tom, že to přejedeme ještě pětkrát. Hudba ve studiu je hlasitá, basy tlučou do hrudníku, ve vzduchu visí prach.
„Ještě jednou," řekne. Pot mi stéká po krku, ruce se mi třesou únavou. „Zítra máme školu," namítnu. „Skvělí tanečníci to neřeší," usměje se koutkem.
Pustí hudbu. Rytmus mě kopne do žeber, rozběhnu se do kroku – a někde mezi slide a pop mi uklouzne noha. Srazím se s Hobim, oba skončíme na zemi, dech se nám splaší. Hobi se zasměje, ale hned zvážní, když vidí, jak si mnou kotník.
„Jsi v pohodě?" „Jsem," procedím, i když to bolí. A pak to ze mě vyletí dřív, než to stihnu spolknout: „Ale s tebou nejsem v pohodě."
Hudba stále hraje, jakoby o nic nešlo. Hobi ztichne.
„Co tím myslíš?" „Jednou jsi ke mně blízko. Pak týden děláš, jako že neexistuju. Nevím, co mám dělat. Cítím se... v nebezpečí. Jako bys se mnou tancoval nějakou hru, kterou neznám."
Slovo nebezpečí visí mezi námi.
           Hobi si sedne vedle mě a chvíli nic neříká. Když promluví, jeho hlas je níž, klidný, skoro jako by mě chtěl konejšit. „Jiminie, to není hra. Já jen..." Zavře oči a zhluboka se nadechne. „Někdy mám pocit, že když se k tobě přiblížím, všechno se rozbije. Že to nezvládnu. Tak radši couvnu. Víš, nejsem v tomhle..." Pokrčí rameny a usměje se bezradně. „Nejsem odvážný, i když to tak možná vypadá." „A myslíš, že já jo?" vyhrknu. „Myslíš, že se nebojím? Že se mi srdce nerozpadá, když mě obejmeš na parketu a pak celý den neřekneš nic?"
Na chvíli nás přehluší refrén, který proráží vzduch jako siréna. Neříká nic, ale kouká na mě – a v tom pohledu je najednou všechno, co mi unikalo. Strach. Touha. Rozpor.
„Tak co chceš?" zeptám se tiše. „Ať vím, jestli mám zůstat, nebo odejít." „Chci..." natáhne ruku a zastaví se těsně u mé tváře. Je to gesto, které znám ze zrcadla – zastavený pohyb před dopadem. „Chci přestat couvat."
Nepohnu se. Čekám. A on ten milimetr dorazí. Jeho prsty jsou teplé, dotknou se mi čelisti, jako by mě držel na okraji propasti. Přiblíží se. Je to polibek, který nepřichází z něhy, ale z napětí. Ostrý, rozechvělý, zúžený do jednoho bodu, kde se potkává dech a srdce. Přijde ve mně exploze ticha – hudba najednou zmizí, dýcháme jenom my dva.
„Jiminie," pošeptá, když se odtáhne. „Tohle je pro mě nové. Možná budu dělat chyby. Ale nechci tě zraňovat. Chci s tebou tančit i mimo studio." Neumím se nesmát. Ten úsměv je unavený, šťastný, uvolněný. „Tak mi to nezlehči, jo? A nezmiz," řeknu a cítím, jak mi z ramen spadá tíha.
       Další dny jsou zvláštní a krásné. Hobi je pozornější. Píše mi víc, zůstává se mnou po tréninku a ptá se, jak se cítím, i když odpověď není hezká. Nejsme ještě něco, ale už nejsme nic. Pořád má občas ty svoje stíny, ale tentokrát o nich mluví. A já mu vyprávím o svých – o tom, jak se stydím převlékat před ostatními, o slovech, která se přilepila na moje tělo jako samolepky, co nejdou strhnout. Jednou večer, když už ve studiu zhasínají, zůstáváme jen v šeru nouzových světel. „Pusť to," řekne Hobi a kývne ke stereu. „Co?" „Tu písničku, víš kterou."

Danger. Ten beat, co v nás budí všechno, co neumíme pojmenovat. Spustím ji. Postavíme se proti sobě – stejná vzdálenost jako tenkrát, když se všechno zlomilo. Začneme tančit. Krok za krokem se prsty proplétají s rytmem, naši těla se míjejí a dotýkají, výbuchy energie, prudké stopky. Nejsme dokonale synchronní, ale jsme pravdiví. A to je víc.
Uprostřed choreografie se Hobi zastaví. Udělá krok ke mně, pomalu, jako by vstupoval na tenký led. Zvedne ruku a já přikývnu, než vůbec cokoli řekne. Přitáhne si mě k sobě. Hudba běží, ale už nás netlačí – nese nás. „Jestli jsme v nebezpečí, tak v tom budeme spolu," zašeptá mi do ucha.
Venku prší. Okna vibrují, světla aut kreslí po podlaze dlouhé šmouhy. Sedíme na zemi zády ke zdi, dlaně máme od potu studené, ale uprostřed hrudi je horko. Vím, že nás čekají hádky, zkoušky, dny, kdy se nám kroky rozejdou. Vím, že se ještě stokrát zalekneme. Ale taky vím, že když se rozběhne beat, naše nohy najdou cestu zpátky.
Neukládáme si žádné sliby. Jen se domlouváme na zítřku: „V sedm?" – „V sedm."
Když odcházíme, Hobi se ještě otočí ke zrcadlu. Je v něm odraz dvou kluků, co se učí dýchat ve stejném tempu. Nejsme bez chyby. Ale nejsme už sami.
A to je všechno, co teď potřebuju.
           A vážně oba jsme tu byli v sedm. Musel jsem se nad tím usmát. Hobi tentokrát nepřišel pozdě. ,,Jsi tu včas.'' řeknu se smíchem, on se taky uchechtne. Nakonec pustíme hudbu a začneme tančit. Jenže kroky se mění. Hobi stojí za mími zády dotýká se mě. Už to není tanec, už je to něco vášnivého. Dotýká se mého těla, užívám si jeho dotyky. Cítím jeho horké rty na svém krku. A přesto dál tančíme. Otáčím se k němu, hladím jeho tělo, vrtím tím svým. Pomalu se vysvlékáme. Pozorujem se v zrcadlech a nepřestáváme. Je to něco kouzelného, a jen naše.