Oneshoot 3 MAGIC SHOP

미래

Noc se pomalu snášela na město. Byla tichá, klidná, jen s občasným šelestem větru mezi uličkami a vzdáleným hučením aut. Na střeše starého nahrávacího studia seděl Hoseok, nohama houpal ve vzduchu a z výšky sledoval světla Soulu, která připomínala hvězdy rozeseté po zemi. V ruce svíral sešit s poznámkami, který si nosil už od začátků. Stránky byly ošoupané, některé rohy potrhané, na několika místech rozpitá písmena, jinde načmárané útržky textů a myšlenek, které ho provázely na každém kroku. Na jedné z nich stálo velkým písmem jediné slovo: „Future".

V poslední době měl zvláštní pocit. Jako by se něco v něm ztratilo. Vždycky byl ten, co rozdával energii, smích a naději. I když byl unavený, usmíval se. Když ostatním docházela síla, povzbuzoval je. Ale teď, když měl na chvíli čas zastavit, když utichl křik fanoušků, zhasla světla a zbylo jen ticho, cítil, že něco chybí. Něco důležitého, co ho kdysi hnalo vpřed. Přemýšlel, jestli by ten kluk, co sedával na posteli v malém pokoji, snil o hudbě a psal si první verše, dnes ještě poznal toho muže, kterým se stal.

Vzpomněl si na ty nekonečné noci ve sdílené ubytovně. Když všichni spali namačkaní na zemi, řešili, jestli budou mít na jídlo, a před spaním si šeptali o tom, jaké to bude stát na pódiu před tisíci lidmi. Smáli se maličkostem, tancovali po pokoji a snili o věcech, které tehdy vypadaly jako něco nedosažitelného. Ale ta představa byla silnější než realita. Držela je pohromadě, když to bylo nejtěžší. Když je nikdo neznal a většina jim říkala, že nemají šanci.

A právě tenhle sen Hoseok poslední dobou ztrácel z očí. Tlačil na sebe, plnil očekávání, skládal, koncertoval, rozdával sílu všude kolem a ve chvílích, kdy zůstal sám, cítil prázdno. Přemýšlel, jestli je tohle pořád to, co chce. Nikdy to nahlas neřekl. Bál se. Co kdyby zklamal ty, co v něj věřili? Co kdyby se ukázalo, že ani on sám si není jistý tím, co dělá? Co kdyby se ukázalo, že ten symbol naděje a odvahy má uvnitř pochybnosti, které neumí vymazat?

V tom tichu se ozvaly kroky. Vedle něj se posadil Namjoon, v ruce dvě plechovky coly. Jednu mu podal a beze slova si otevřel tu svou. Chvíli jen mlčeli, každý ponořený do vlastních myšlenek, sledovali, jak se světla města pomalu ztrácejí v jemné mlze.

„Nemůžu spát," přiznal Hoseok tiše, aniž by zvedl hlavu.

„Já taky ne," odpověděl Namjoon s pousmáním. „Máš toho hodně v hlavě?"

Hoseok si povzdechl. Dlouho přemýšlel, jestli to má smysl říkat. Ale pokud někdo věděl, jaké to je, pak to byl právě Namjoon. Od začátku stáli spolu. Prošli stejnými pády i vítězstvími.

„Víš... mám pocit, že nevím, proč to všechno dělám. Jako bych se ztratil. Všichni čekají, že budu ten pozitivní, co nikdy neztrácí víru. Ale někdy prostě nevím, kam jdu. Budoucnost je rozmazaná a to, o čem jsem kdysi snil, se zdá hrozně daleko."

Namjoon upil z plechovky. „To máme všichni, Hoseoku. Myslíš, že já ne? Kolikrát sedím sám a přemýšlím, jestli to všechno má pořád stejný smysl. Ale víš co? Budoucnost nemusí být ostrá. Nemusíš vědět, kam přesně jdeš. Hlavní je, že nezastavíš."

Hoseok se podíval na stránku se slovem „Future". Vybavily se mu chvíle, kdy seděli v pokoji, jedli instantní nudle a snili o arénách. Tehdy to bylo jednoduché. Měli jen sebe, hudbu a sny. Nikdo po nich nic nechtěl, nikdo je nesoudil. Prostě šli vpřed.

„Někdy mám pocit, že čím víc dostanu, tím větší mám strach, že to ztratím. Jako bych musel pořád běžet, jinak všechno zmizí," přiznal Hoseok tiše.

Namjoon položil ruku na jeho rameno. „To je v pořádku. Důležitý je, že to cítíš. Dokud to nevzdáš, neztratíš to, co tě dělá tebou. Budoucnost není cíl, ale cesta. A když se někdy ztratíš, není to chyba. Je to součást toho, jak člověk hledá sám sebe."

Mlčeli. Ticho bylo ale tentokrát jiného druhu. Mělo váhu, ale i klid. Hoseok si vybavil jejich první koncert, kdy před nimi stálo sotva pár desítek lidí. Pamatuje si pohledy, slzy a prvního fanouška, který na ně zavolal jménem. Byly to možná ty nejdůležitější chvíle, protože tehdy poprvé pocítil, že něco mění.

„Vzpomínáš, jak jsme jednou jeli z Busanu a ujel nám poslední vlak?" zeptal se Namjoon. „Stáli jsme v dešti, promoklí a hladoví. A ty jsi tehdy řekl, že jednou budeme mít život, kde už nebudeme muset čekat."

Hoseok se usmál. „Pamatuju. A stejně jsme se tomu smáli."

„A vidíš. Teď sedíme na střeše studia a můžeme jet, kam chceme. Ale víš co? Ty chvíle tehdy, když jsme neměli nic, byly možná nejupřímnější. Protože jsme měli aspoň sebe."

Hoseok přikývl. Sáhl po sešitu a začal zapisovat. Slova, která proudila z duše. Nebyly to verše o slávě, ale o strachu, o cestě a odvaze nezastavit. Namjoon se na něj díval a věděl, že právě teď vzniká něco důležitého.

„Tohle bude tvoje nejlepší píseň, Hoseoku," řekl tiše.

A když Hoseok později stál na pódiu, světla reflektorů se dotýkala jeho tváře a před ním se v hledišti vlnilo moře fialových světel, věděl, že to všechno mělo smysl. Každý krok, každé ticho, každý strach i každé ráno, kdy se zvedal a znovu hledal budoucnost.

A i když se ten večer končil, Hoseok udělal něco, co si kdysi jen přál — umožnil ARMY po celém světě být s ním. I ti, co byli na jiném kontinentu, v jiném městě, mohli vidět jeho koncert v kinech, smát se, plakat, zpívat a cítit, že patří k sobě. Že ten kluk, který snil na posteli v malém pokoji, teď rozzářil sály po celém světě.

Díky, Hobi, že jsi umožnil všem ARMY vidět tvůj koncert v kině. Díky, že jsi nám připomněl, jak důležité je nevzdat to a jít za svou budoucností, i když není vždy jasná. Díky, že jsi světlem pro tolik lidí.