Oneshoot 3 MAGIC SHOP

Equations of the Heart

           Hayes Bennett
         Vždy jsem byl nejchytřejší ve třídě. Matematika byla mým světem, mým útočištěm, místem, kde jsem se cítil silný a neporazitelný. Každý vzorec, každá rovnice, každý logický problém mi dával pocit kontroly nad životem, pocit, že mé schopnosti jsou neochvějné. Věřil jsem, že moje snaha mě někam dotáhne, že mé hodiny strávené nad knihami a příklady mají smysl, že jednoho dne mi všichni uznají, že jsem nejlepší. Ale pak přišel Sebastian Gray. Od prvního okamžiku bylo jasné, že všechno, co jsem znal o své výjimečnosti, se hroutí. Na každou otázku znal odpověď, každý problém vyřešil s lehkostí, která mi vytrhla dech. Z nejlepšího se stal ten druhý, a já cítil, jak mé sebevědomí pomalu mizí, jako písek, který uniká z ruky.
          Zpráva o matematickém kempu přišla jako blesk z čistého nebe. Kemp, kde se rozhodovalo o prestižním stipendiu. Mé srdce bušilo směsí vzrušení a strachu. Byla to šance dokázat, že ještě mám místo na vrcholu, že mé úsilí se vyplatilo. Ale spolu s tím přišel strach – strach, že mě Sebastian předežene, že spolužáci, kteří už začali být závistiví, plánují něco proti mně. Cesta do kempu byla tichá, napjatá. Sebastian seděl naproti mně, klidný, sebejistý, a já cítil, jak se mé jistoty hroutí. Ethan Hayes, citlivý a podpůrný, držel mou ruku, jeho pohled mě uklidňoval. „Neboj se," zašeptal. „Spolu to zvládneme." Jeho dotek byl jemný, ale dodával mi sílu, kterou jsem už začal ztrácet.
        První odpoledne kempu bylo nabité napětím. Několik spolužáků se sešlo mimo dohled učitelů, aby plánovali, jak mě sabotovat. Uslyšel jsem jejich slova – narážky, smích, drobné poznámky o mé slabosti. Ethan mě pevně chytil za ruku. „Sebastian musí slyšet pravdu," řekl. „Musíme mu ukázat, co se děje." Stál jsem za dveřmi a sledoval, jak Sebastian tiše naslouchá. Jeho oči byly klidné, soustředěné, přesto v nich bylo zklamání a jemná péče. Slyšel každé slovo. Smíšené pocity se ve mně mísily – hněv, zrada, ale také respekt a něha. „Vidíš?" řekl tiše, když jsme se později setkali. „Někteří lidé tě chtějí jen využít. Ale my tu jsme s tebou." Ethan přitiskl mou ruku. „Nemusíš být sám. Ani teď, ani tady."
Další dny byly plné soutěží – logické hádanky, týmové úkoly, matematické problémy, které prověřovaly nejen schopnosti, ale i nervy. Ostatní spolužáci mě drobně sabotovali, ale Ethan stál po mém boku a dodával mi sílu. Sebastian se držel stranou, tiše pozoroval, a já si uvědomoval, že jeho tichá přítomnost je silnou oporou. Každý jeho pohled, každý úsměv při mém úspěchu mě zahříval a já cítil, jak mezi námi roste něco víc než rivalita – tiché pouto, které jsem nechtěl přiznat. Jedno odpoledne, při řešení kombinatorické hádanky, se naše ruce náhodou dotkly. Zastavil jsem se, srdce mi vyskočilo. „Proč... proč mi vlastně pomáháš?" zeptal jsem se tiše. „Protože vím, že na to máš," odpověděl Sebastian s jemným úsměvem. „A taky... protože mi na tobě záleží." Můj dech se zastavil. Tiché propojení, které se mezi námi rodilo, bylo nepopsatelné. Rivalita, soutěž, všechny ty starosti – to vše najednou ztratilo význam.
Další večer jsme zůstali ve společenské místnosti. Sebastian seděl naproti mně, rukama si pohrávala s tužkou, oči upřené na mě. „Vždycky jsem myslel, že matematika je jen čísla a vzorce," řekl tiše, „ale teď vidím, že jsou to i lidé... a pocity." Srdce mi poskočilo. „Já... já cítím to samé," přiznal jsem. Povzdechl a jemně mě chytil za ruku. Tentokrát dlouho, vědomě. Bylo to tiché přiznání, že něco mezi námi vzniká, něco, co nelze definovat žádnou rovnicí.
Další den jsme měli týmový úkol – řešit komplikované rovnice za časový limit. Ostatní se snažili mě znevýhodnit, drobné poznámky, odvrácené listy. Sebastian se postavil za mě, tiše mě podporoval, a já cítil, že jeho blízkost je moje síla. Každý úspěch, každé vyřešené zadání, každý jeho pohled nás sbližoval.
          Pak přišel okamžik, který všechno změnil. Sebastian si zapomněl sluchátka v učebně, a my jsme tam šli je vyzvednout. Když jsme otevřeli dveře, slyšeli jsme tlumený hovor. Zevnitř se ozýval smích a nadšení – spolužáci plánovali, jak mě sabotovat. „To je blbý nápad... jasně, že ho potřebujeme vyřadit, jinak vyhraje a všechno se zhroutí," slyšel jsem hlas. „Musíme se domluvit, jak sabotovat úkoly a přinutit ho, aby selhal." Sebastian ztuhl, oči se mu zúžily, ale nepohnul se. Jeho ruce sevřely batoh a oči se upřely ke mně. Ethan položil ruku na mé rameno a tiše zašeptal: „Nech ho být, teď jen nasloucháme. On ví, co dělat." „Všichni vědí, že je génius," pokračoval další hlas, „ale pokud ho eliminujeme, můžeme mít šanci. Každý jde jen o stipendium, ne o přátelství." Sebastian tiše naslouchal a jeho výraz se střídal mezi klidem a ledovým odhodláním. Jeho mysl analyzovala každé slovo, každý tón, každý detail. Ani se nepohnul, jen slyšel a vnímal.
Když odešli, Sebastian vzal sluchátka a odcházel tiše. „Všechno je v pořádku," řekl k Ethanovi, když jsme se vraceli z chodby. „Viděl jsem to, slyšel jsem je. Ale teď je čas na strategii, ne na konfrontaci."
         Od té chvíle jsme byli silnější než kdy předtím. Každý úkol, každá soutěž, každý úspěch nás sbližoval. Dotýkali jsme se rukama, pohledy se střetávaly, a já cítil, jak moc pro mě Sebastian znamená. Jeden večer, při západu slunce, položil hlavu na mé rameno a já cítil jeho teplo. „Bojím se, že bych tě mohl ztratit," zašeptal. „Já... já se taky bojím," přiznal jsem. Polibek byl jemný, dlouhý, opatrný, ale plný všech emocí, které jsme skrývali.
Přišla rozhodující soutěž. Sebastian se rozhodl nezúčastnit, aby mi dal šanci vyhrát. Zpočátku jsem cítil zmatek a vztek: „Ty... nechceš, abych vyhrál?" „Nejde o výhru," řekl tiše. „Chci, abys uspěl ty. Ty jsi do toho vložil vše." Mé srdce se rozbouřilo – vztek, zmatek, ale i láska a obdiv.
Po soutěži jsme stáli spolu, ruce propojené, srdce nám bušila stejně rychle. „S tebou... chci být," řekl jsem tiše. Sebastian se usmál, pevně mě chytil a odpověděl: „I já s tebou." Ethan stál opodál, jeho podpora byla neocenitelná, a já věděl, že i on je šťastný, že jsme spolu. Kemp, stipendium, soutěž – všechno byla jen kulisa. To, co opravdu stálo za to, byla láska, důvěra a spojení mezi námi dvěma. A já věděl jednu věc jistě: s ním po mém boku už nikdy nebudu sám.