Oneshoot 3 MAGIC SHOP

A silent fight. Unfortunately lost.

Nio měl jen deset let, ale jeho oči nesly tíhu věků. Byl uvězněný ve vlastním těle, které ho zradilo. Amyotrofická laterální skleróza ho pomalu připravovala o vše – o sílu hýbat rukou, o schopnost mluvit, dokonce i o dech. Byl sám. Jeho rodiče zemřeli krátce poté, co byla nemoc diagnostikována, a on zůstal v nemocnici bez rodiny, bez přátel, v bílé místnosti bez oken, kde čas ztrácel smysl.

Každý den přinášel novou dávku bolesti, strachu a samoty. Jen starý, ošuntělý plyšový medvídek byl svědkem jeho tichých bojů. Personál nemocnice se snažil, ale málokdo měl čas se skutečně zastavit a být s ním. Nio se stal stínem, který jen tiše čekal na něco, co nedokázal pojmenovat.

Pak jednoho dne přišel Chael. Mladý lékař, který právě nastoupil na dětské oddělení, měl oči plné života, ale i tichého smutku, který sám nechtěl připustit. „Kdo je ten chlapec v pokoji čtrnáct?" zeptal se při ranním kole sestry.

„To je Nio," odpověděla tiše. „Nikdo z jeho rodiny tu není, jeho nemoc je nevyléčitelná. Většina lidí se mu vyhýbá, protože je to příliš těžké."

„Chci ho poznat," řekl Chael rozhodně.

Vešel do místnosti a zastavil se před postelí, kde Nio ležel. „Ahoj, jmenuji se Chael," řekl jemně. „Můžu tu s tebou být?"

Nio jen pomalu otočil hlavu a sledoval ho těmi unavenými očima, které v sobě nesly tolik bolesti, že by se srdce muselo roztrhnout, aby to pocítilo. Nakonec pomalu přikývl.

„Jsem tu s tebou," usmál se Chael.

Následující týdny trávil Chael u Nia co nejvíce času. Přinášel mu papírové hvězdy, které vyřezával a na každou psal jméno nebo vzkaz. „Tahle hvězda je tvoje," říkal mu. „Nikdy nezhasne, stejně jako tvoje odvaha." Nio si ji tiskl k srdci a poprvé po dlouhé době se mu na rtech objevil křehký úsměv.

„Proč hvězdy?" zeptal se jednou slabě.

„Protože jsou světlem v nejtemnějších nocích," odpověděl Chael. „I když je nevidíš, pořád tam jsou."

Jedné noci, když světlo lampičky vrhalo stíny na stěny, k nim přisedl starší doktor Mlynář, který si všiml Chaelovy péče o Nia. „Chaeli," začal tiše, „má práce nás všechny vyčerpává. Jsi připraven nést takovou tíhu?"

„Musím," odpověděl Chael pevně. „Nio mě naučil, že i v bolesti je světlo, které stojí za to hledat."

„Jen si dávej pozor, aby tě to nezlomilo," varoval ho doktor.

„Nezlomí mě," zašeptal Chael, když se podíval na Niovy unavené oči.

Čas plynul a Nioho stav se zhoršoval. Jedné noci, kdy dech sotva stačil, šeptal Chaelovi: „Chaeli... slib mi... pomoz ostatním... ať nejsou sami... jako já... ať mají svou hvězdu."

Chael držel jeho ledovou ruku v té své, plné slz. „Slibuji ti to, Nio. Nikdy na tebe nezapomenu."

Nio zavřel oči a tiše odešel, jeho úsměv zůstal jako poslední světlo v temnotě.

Po jeho smrti byl Chael zničený, ale vzpomínka na Nioho mu dodávala sílu. Se svou rodinou začal plánovat místo, kde by děti jako Nio našly pomoc, porozumění a především světlo v těžkých chvílích. Jeho matka pomáhala organizovat, sestra malovala hvězdy na stěny, bratr sháněl hračky a knihy. Společně vybudovali dětské centrum, které mělo být majákem naděje.

Na budově zářila velká hvězda – symbol světla, které nikdy nezhasne. Slavnostní otevření bylo plné dojetí. Chael stál před rodiči, lékaři, dětmi. „Toto centrum je pro všechny, kdo bojují v tichu," řekl chvějícím se hlasem. „Pro děti jako Nio, které učí, že i v nejtemnějších chvílích může zazářit světlo."

O několik let později stál Chael na hřbitově u Niova hrobu. V ruce držel dopis, který pro něj napsal. Začal číst: „Milý Nio, tvůj úsměv byl mým světlem. Díky tobě vzniklo toto místo, kde žádné dítě nezůstane samo. Tvé hvězdy svítí dál v každém z nás. Děkuji ti." Slzy mu stékaly po tváři, když položil na hrob papírovou hvězdu. Vítr ji jemně zvedl a nesl do nebe, kde už svítil Nio.