Oneshoot 3 MAGIC SHOP

鐘錶匠

     Draco
      Bylo po válce – aspoň jsem si to myslel. Svět čar a kouzel přežil, ale já z něj vystoupil, jako když se zavírá víko na staré truhle. Místo hůlky jsem si vybral pinzetu a olejničku, místo kouzel kolo po kolečku. Hodiny mě uklidňovaly. Ne proto, že by uměly vracet čas, ale protože ho přiznávaly poctivě – tik po tiku, bez výmluv a bez lží.
Každé ráno jsem odjistil západku, otevřel dveře a do dílny vpustil chladný vzduch spolu s šustěním novin z ulice. Nad dveřmi cinkal malý zvoneček. Tohle ráno se ozval stejně – a do prahu vešel postarší muž. Kabát měl o číslo větší, tvář stíněnou kloboukem. Položil na pult zlaté kapesní hodinky. Byly nádherné a znepokojivé zároveň: na víčku se vinuli dva propletení hadi, jemná rytina se leskla jako šupiny na slunci.
„Chcete je opravit?" usmál jsem se. „Opravit," řekl, ale znělo to spíš jako „napravit".
Vzít do dlaní cizí čas je vždycky intimní. Opatrně jsem odklopil víčko, přiložil klíček. Vteřinová ručička se na okamžik zachvěla, jako by hledala směr. A pak se se mnou zatočil celý svět – dílna se roztrhla v pásy světla a tmy, zvoneček u dveří zazněl jako zvon z jiné věže.
„Pane Malfoyi, co vy tu?" ozval se za mnou hlas, který jsem už slyšet neměl. Otočil jsem se. Chodba. Chladný kámen. Těžká vůně lektvarů a leštěných madel. A v jejím čele profesor Snape – živý. Černé oči, které neodpouštěly přeřeky. „Pane profesore..." Hlas se mi lámal na neznámých dnech. „Jdu do Velké síně." Podal mi dopis. „Přišlo vám to od matky."
          V pečeti se zatřpytilo stříbro, známá linka písmene N. Rozlomil jsem obálku, ruce se mi přitom chvěly, jako bych měl znovu šestnáct. Drahý Draco, nechci, aby ses stal tím, čím tvůj otec. Běž za ředitelem. On tě ochrání. S láskou, matka.
Tohle se nikdy nestalo. Anebo se to stalo a já jsem to tehdy nečetl? Hodinky se dvěma hady mi pořád chladly v kapse. A já jsem – poprvé v životě – šel sám od sebe ke dveřím, kam mě kdysi museli táhnout.
Brumbál se na mě díval přes okraj půlměsícových brýlí. V jeho kanceláři voněl čaj a starý papír. „Pane Malfoyi, co vás přivádí?" Položil jsem dopis na stůl. Pak – a to byl okamžik, kdy jsem pochopil, že čas lze sice měřit, ale žít se dá jen jednou – jsem mu řekl všechno. O temném znamení, o skrýši ve skříni, o rozkazu, který mě tížil jako olovo. Mluvil jsem bez omluv, ale bez výmluv. Mechanik popisující vadné soukolí.
Brumbál naslouchal. Když jsem domluvil, nepovzdechl si, nekáral. Jen zaklepal prsty do rytmu. „Každé zařízení má místo, kde se dá vložit klín – nenásilně, přesně – a změnit směr. Jste-li ochoten, ukážu vám, kam ho vložit." „Co po mně chcete?" vyhrkl jsem. V hlase pořád pískalo to staré – strach a pýcha. „Pravdu," řekl tiše. „A trpělivost. Budete-li schopen přenastavit vlastní ručičky, zbytek půjde snáz." Pravda a trpělivost. Dvě věci, které Malfoyové nikdy nenosili po kapsách.
         Začalo to maličkostmi. Informace, které jsem měl nechávat otevřené, jsem přivíral. Vzorce, které jsem měl dokončit, jsem „náhodou" zkazil. V učebně lektvarů jsem zanechal na okraji tabule jemnou stopu křídy – značku, které rozuměla jen Hermiona Grangerová, pokud se dívala dost dlouho. A dívala se. Jednou se za mnou tiše posadila v knihovně, plná světla pozdního odpoledne. „To jsi byl ty?" zašeptala bez pozdravu a položila prst na okraj pergamenu s nákresem skříně. Dvě propojené komory, rezonance, křehké místo.
„Neříkej to nahlas," odsekl jsem. Ale nebyla v tom otrávenost, spíš panika. Hermiona se nadechla, jako by chtěla recitovat zákony transmise. „Kdyby se opozdil fázový uzel... kdyby se rozladila nosná frekvence..." „Spadne to," přisvědčil jsem. „A někoho to rozdrtí. Nejsem vrah, Grangerová." Podívala se mi do očí. Nebyla v nich zlost, která mě kdysi pálila jako kyselina. Jen zkoumavost. „Tak co jsi?" „Opravář," řekl jsem. A poprvé to znělo jako slib.
           S Harrym to bylo těžší. Ten kluk ve mně viděl všechno, čím jsem byl – pohrdavé úšklebky, špinavé triky, jizvy, které jsem mu s radostí přidával. V Komnatě nejvyšší potřeby stál proti mně s hůlkou a já cítil, jak se čas zasekává jako zadrhlé kolečko.
„Co tu sakra děláš, Malfoyi?" zasyčel. „To samé co ty," odpověděl jsem. „Snažím se, aby sem dneska nikdo neprošel." „Vždyť to ty skříň—" „Vím přesně, co jsem udělal," přerušil jsem ho. „A vím, jak to vrátit. Ne v čase – v důsledcích." A ukázal jsem mu. Ne čarami, ale logikou. „Resonanční cesta je odtud do Astronomické věže. Když tady přidáš odraz, zavedeme to k jezeru. Příchozí skončí u loděnice, ne u nás. Pořád budou uvnitř hradu, jen o pár minut a chodeb dál. Naše lidi to může zachránit." Harry držel hůlku nade mnou dlouho. Nakonec ji sklonil. „Jestli lžeš..." „Tak už jsem prohrál podruhé," řekl jsem. „A to si moje jméno nezaslouží." Poprvé jsem viděl, jak v něm něco povolilo – ne důvěra, ale ochota dát času další tik.
           Útočné noci si pamatuju podle zvuku. Ne křiku, ale kroku. Všichni běželi – já proti proudu. V chodbách to drnčelo, jako když přeskočí zub. Vzduch byl ostrý po kouzlech a prachu. U skříně jsem měl ruce čisté a rychlé: drobný kousek kovu do mezery, přítlak, co změní dráhu. Nemagie ve službách magie. Harry se ke mně sklonil, z očí mu sršely jiskry soustředění. „Teď," zamumlal.
A proud se přesměroval. Tam, kde jsem kdysi měl otevřít bránu, jsem ji dnes poslal o dům dál. První dvě postavy, které se zjevily, proletěly prostorem a vypařily se – ne pryč, ale jinam. Směrem k jezeru za školní loďky, kde na ně čekala připravená hlídka. Dali jsme vlastnímu táboru čas. Stejné ruce, které kdysi rozladily svět, ho tentokrát drobně seřídily. U Astronomické věže to přesto praskalo – děj, který měl kdysi jediný konec, si vybral nový tvar. Stál jsem tváří v tvář ředitele, vítr mu čechral vousy, oči měl klidné. „Pane Malfoyi," řekl, „některé věci je třeba nechat jít." Snížil jsem hůlku. „Vím." Snape se vynořil ze stínu, jeho pohled se zavrtal do mých jako hřebík. Nepamatuju si přesné kouzlo, pamatuju si rozhodnutí: nezabíjet. Ne tentokrát. Brumbál padl – ale ne mrtvý, jen svedený k úniku, který si přál. Bylo to jako kdyby kdosi přestavil celé hodiny o jeden zoubek vpřed. Rodačka temného znamení, co stála o patro níže, nikdy nedostala příležitost k triumfu. Něco se změnilo. Všechno se změnilo.
        Důvěra neroste z velkých gest, ale z malých oprav. Ron Weasley mi jednou v nemocničním křídle podal čokoládu. „Jestli je otrávená, stejně to poznám," bručel a nejistě se usmál. Smáli jsme se oba – poprvé ne zlomyslně. Hermiona mě nechala číst své poznámky z aritmantiky. „Tady," ťukla do okraje, „tvoje značka. Měla jsem podezření, ale až když ses zastavil u té vitríny s pískovými hodinami a nic jsi neřekl, došlo mi to. Kdo miluje čas takhle tiše, ten nechce zabíjet."
Harry mi jednou poslal po Nevillem malý měšec. Stříbrňáky na zboží od Zonka? Kdepak. V měšci cinkala stará rozbitá časomíra z Komnaty nejvyšší potřeby. Sprav to, jestli můžeš, stálo na lístku.
Spravil jsem. Nikdy jsem o tom nikomu neřekl.
          Hodinky se dvěma hady jsem nosil pořád. Neotvíral jsem je – bál jsem se, že mě spolknou zpátky do dílny, do dne, kde už je všechno dané. Až když se prach usadil a jména padlých byla vyřčena, až když soudní síň poprvé vyslovila moje příjmení bez předsudku, jsem se odvážil stisknout palcem víčko. Uvnitř, tam, kde bývá ciferník, bylo cosi jiného: drobný gravírovaný nápis. Změna směru není zrada, je to seřízení. Pod tím dva malinké zářezy – jako kdyby se hadi zakously do vlastních ocásků, aby vytvořili kruh. „Kde jsi to vzal?" zeptal se Harry, když jsem mu hodinky ukázal. Seděli jsme na schodech před ošetřovnou a jedli studené sendviče. „Jednou mi je přinesl jeden muž," pokrčil jsem rameny. „Možná jsem to byl já, až budu starý." „Nebo někdo, kdo věděl, že opraváři patří spíš sem než na černý trh," usmál se Ron a zakousl se do chleba.
Hermiona si hodinky prohlédla odborně, ale oči měla měkké. „Serpentes v ouroboru," zamumlala. „Symbol cyklu a obnovy. Elegantní." „Je to jen mechanismus," řekl jsem. „Jako my všichni," odpověděla. „Dokud se nerozhodneme."
         A pak – jednou, když jsem v dílně po letech přitahoval šroubek a zvoneček nade dveřmi se ozval přesně v půl – se svět zase houpl. Vzduch se vrátil do vůně oleje a dřeva, výloha zářila letní ulicí. Na pultě ležely zlaté kapesní hodinky. Nikde žádný postarší muž. Jen já a moje ruce, které věděly víc. Opatrně jsem víčko zavřel. Ciferník ukazoval čas, který jsem neznal, a přesto byl můj. Když jsem vyšel ven, přes ulici mávala Ginny zpoza výlohy obchodu s košťaty a křičela, že příště mě na famfrpálu naučí nepadat. Za ní prošel George a mrkl – „Hele, Draco, dáš tohle do kupy? Nějak nám to nestřílí konfety, jak by mělo." Na rohu seděl Neville a v klíně měl kytici rostlin, které jsem nepoznal, ale voněly dobře. A v zrcadle výlohy jsem zahlédl Harryho, jak jde ke mně s rukama v kapsách, jako by to dělal už tisíckrát. „Potřebuju poradit," řekl bez pozdravu a položil na pult přívěsek s drobným kolečkem – trofej z mise, kterou by kdysi dělal beze mě. „Nechce se to otáčet." „To se stává," pousmál jsem se. „Někdy stačí přidat kousek trpělivosti. A někdy – říct pravdu." „V tom jsi překvapivě dobrý," utrousil a rozhlédl se po dílně. „Všichni se ptají: Proč zrovna Malfoy?" „Protože když chceš, aby hodinám nikdo nevzal budoucnost, zavoláš opraváře," řekl jsem. Zasmál se. A zvoneček nad dveřmi zazvonil podruhé – tentokrát vstoupila Hermiona s Ronom, debatující o směru ručiček a o tom, jestli se dá vteřina dohonit úsměvem.
„Draco," kývla na mě. „Máš chvilku? Našla jsem v knihovně něco o starých transmisních skříních. Mohl bys..." zarazila se a usmála se drobně, skoro nesměle. „Mohl bys mi na to dát oči opraváře?" „Rád," řekl jsem. A myslel jsem to.
           Lidé si mě začali pamatovat jinak. Ne podle erbů na vyžehlených manžetách, ale podle toho, že když něco nešlo, dalo se to u mě zkusit znovu. Slytherin ve mně nezmizel – jen se naučil vyhledávat mezery, kterými může pronikat světlo, ne jed. Některé věci jsem neomluvil, ale pochopil. Čas se nevrátil – ale přestal mi utíkat. Někdy večer zavřu dílnu pozdě. V tichu se ozývá jen tikot z různých polic – každý jiný, přesto společný. Hodinky se dvěma hady mám na poličce nade dveřmi. Už je nenatáčím. Není třeba. Jsou to památka, ne návod.
Když se mě někdo zeptá, co se stalo tehdy „tenkrát v Bradavicích", nevyprávím o velkých gestech, o kouzlech, která oslepují. Vyprávím o malé opravy: o kousku kovu v přesné mezeře, o rozhodnutí sklonit hůlku, o tom, jak dlouho trvá jedno „promiň" a kolik tiků potřebuje důvěra, než se rozběhne.
A když odchází, zvoneček nad dveřmi cinkne ve správný okamžik – přesně v té chvíli, kdy se starý čas spojí s novým. Dvě ručičky se potkají na dvanáctce a rozejdou se dál, každá svoji cestou. Jako my. Jako já.
Ne proto, že bych vrátil čas. Ale protože jsem se konečně naučil jít s ním.