Oneshoot 3 MAGIC SHOP

Ledové pouto

               V hlubokém severním údolí, kde hory stíní slunce tak dokonale, že se dny podobají nekonečnému soumraku, žili Kael a Julian. Jejich láska byla tichá, rostla v mrazivých ránech, kdy si navzájem zahřívali ruce dechem, a v nocích, kdy jediným teplem byl tlukot jejich srdcí pod těžkými kožešinami. Julian byl však jako jarní květ v ledové zemi – křehký a náchylný k nemocem. Jednoho roku ho zachvátila „hvězdná horečka", nemoc, která z těla vyčerpávala veškeré teplo, dokud se člověk neproměnil v ledovou sochu. Kael, který by pro jediný Julianův úsměv snesl modré z nebe, se nemohl dívat, jak mu milovaný odchází před očima. Vydal se proto k Zakázanému srázu, místu, kde se stýká svět živých se světem věčného mrazu, a vyvolal Pána stínů. „Dej mu své teplo, dej mu svůj život," šeptal Kael do prázdnoty. Pán stínů se zjevil jako postava bez tváře, utkaná z černého dýmu a mrazu. „Mohu ho vyléčit," pronesl hlasem jako praskající led, „ale cena je tvá existence v tomto světě. Přestaneš být člověkem z masa a krve. Staneš se stínem, odrazem bez těla, bytostí, která nesmí promluvit a které se nikdo nesmí dotknout. Budeš ho moci vidět, ale on tě nikdy neucítí. Jen jednou za deset let, když měsíc zakryje slunce v nejtemnější den zimy, se smíš na hodinu vrátit ke svému tělu." Kael bez váhání přikývl a v tu vteřinu jeho tělo padlo k zemi jako prázdná schránka, zatímco jeho vědomí se rozplynulo do černé mlhy, která se přitiskla k zemi jako neviditelný plášť.
             Julian se uzdravil během jediné noci. Probudil se plný síly, ale postel vedle něj byla prázdná a studená. Kael byl pryč. Julian ho hledal dny, měsíce, roky. Vybíhal do sněhu, volal jeho jméno, dokud mu hlasivky neselhaly. Kael tam celou tu dobu byl. Jako stín se plazil u Julianových nohou, objímal jeho stopy ve sněhu, a když Julian spal, Kaelův stínový obrys se přikrýval k jeho boku. Cítil Julianovo teplo, ale sám ho hřát nemohl. Viděl, jak Julianův zármutek pomalu střídá rezignace a poté tichá osamělost. Po pěti letech se v Julianově životě objevil Marc, muž z vedlejší vesnice, který přišel pomoci s opravou střechy. Kael, upoutaný k zemi jako temná skvrna, sledoval s nepopsatelnou bolestí, jak se Marcovy oči začínají dívat na Juliana s touhou, kterou kdysi znal jen on. Viděl, jak Julian poprvé po letech zavtipkoval, a viděl i tu noc, kdy Marc poprvé políbil Juliana pod hvězdnou oblohou. Kaelův stín se tehdy chvěl bezmocným vztekem a žalem, ale nemohl udělat nic víc, než jen temněji zastínit kout místnosti.
             Uběhlo deset let. Nastal den zatmění, ten jediný okamžik, kdy se Kael mohl znovu nadechnout jako člověk. Jakmile měsíc začal ukrajovat ze slunečního kotouče, Kael cítil, jak se jeho stínová podoba zvedá ze země a nasává hmotu. Uprostřed obývacího pokoje, v místě, kde kdysi s Julianem tančili, se začaly formovat rysy mladého muže. Kael tam stál, bledý jako smrt, v očích nekonečnou hloubku deseti let samoty. „Juliane," vydechl a zvuk vlastního hlasu ho skoro bolel. Julian, který právě prostíral stůl, upustil talíř. Zůstal stát, neschopen slova, zatímco se mu po tváři koulely slzy. „Kaele? Jsi to opravdu ty? Je to sen?" Kael k němu přistoupil, a když se jejich ruce konečně setkaly, bylo to jako srážka dvou světů. Julian ho objal tak pevně, jako by ho chtěl do sebe vtělit. „Kde jsi byl? Proč jsi mě nechal samotného v té tmě?" vzlykal Julian. Kael ho hladil po vlasech a snažil se mu v těch krátkých minutách vysvětlit svou oběť, svou přítomnost v podobě stínu, svou neustálou lásku.
           Dveře se však rozletěly a dovnitř vběhl Marc, v rukou náruč dříví. Když uviděl cizího muže, jak drží jeho Juliana, zrudl vzteky a strachy. „Kdo jsi? Co mu děláš?" vykřikl Marc a vrhl se mezi ně. Julian se odtáhl a s bolestí v očích se podíval na Marca a pak na Kaela. „To je Kael, Marcu... ten, o kterém jsem ti vyprávěl. Ten, který se měl vrátit." Marc se zastavil a v jeho pohledu se objevila hořkost. „Ten, který tě nechal pět let plakat, než jsem tě našel polomrtvého žalem? Ten, který tu nebyl, když jsi měl horečky? Jsi to ty, kdo mu chce teď zničit štěstí, které jsme si pracně vybudovali?" Kael se podíval na Juliana a viděl v jeho tváři tu strašnou rozpolcenost. Julian ho miloval – tou starou, hlubokou láskou, která nikdy nezemřela. Ale Marca miloval taky – láskou, která ho zachránila, která byla skutečná, teplá a přítomná v každodenním životě. „Juliane," zašeptal Kael a cítil, jak mu prsty začínají blednout a průsvitnět. Čas se krátil. „Miluješ ho?"
            Julian zavřel oči a zlomil se mu hlas. „On mě nenechal odejít, když jsem chtěl umřít za tebou, Kaele. On mě naučil znovu žít. Já... já tě nikdy nepřestal milovat, ale on je můj život teď." Kael cítil, jak se mu nohy mění zpět v dým. Pochopil, že jeho oběť byla sice darem života, ale zároveň i prokletím jejich společného času. „Pak je to tak, jak má být," řekl Kael a v jeho hlase nebyla zášť, jen tichý, ledový klid. „Dal jsem ti život, abys mohl milovat. Ne proto, abys zůstal navždy zamrzlý v minulosti se stínem." Julian se vrhl dopředu, chtěl ho ještě jednou chytit, ale Kaelovo tělo už nebylo hmotné. Marc Juliana zachytil a přitáhl si ho k sobě, zatímco Kael, nyní už jen černá skvrna na podlaze, se pomalu stahoval ke dveřím. Naposledy se dotkl Julianova stínu, jako by mu chtěl dát poslední polibek, a pak se rozplynul do mrazivé vánice venku. Julian tam stál v Marcově objetí, díval se na prázdné místo u krbu a věděl, že pokaždé, když uvidí svůj vlastní stín na sněhu, uvidí v něm muže, který mu dal všechno a za odměnu si vzal jen samotu věčné zimy. Kael se už nikdy nepokusil o lidskou podobu. Zůstal stínem hor, tichým pozorovatelem štěstí, které sám stvořil, ale kterého se už nikdy nesměl účastnit.