We met in Arkham |Jerome Valeska|

Kapitola 54.

9. Měsíc.. (Konečně^^)

,,Jerome..." vydechla jsem a chytila se za břicho. ,,Hm?" namumlal. ,,Já mám takový zvláštní pocit, že mi praskla voda.." podívala jsem se na něj. ,,Jo je tu nějaký mokro." zasmál se. ,,Počkat co?!" otočil se na mě a vstal. ,,Ty imbecile chceš to podat písemně?!" křikla jsem a vstala. ,,Dobře hlavně dejchej já.." rozdejchával to a nevěděl co dělat. ,,Jdi mi pro tašku!" zakřičela jsem. Jen přikývl a rozeběhl se ke schodům. ,,Co je?" zasmála se Melanie když kolem ní Jerome proběhl. ,,Praskla mi voda." zhluboka jsem dýchala a držela si břicho. ,,Počkej jako fakt?!" křikla Melanie rozrušeně. ,,Já vám to všem pošlu písemně!" křikla jsem na ní. Hned potom přiběhl Jerome, vzal mě do auta a jeli jsme do nemocnice.

,,Dobře, slečno Barton popište svou bolest na stupnici od jedné do deseti." řekla sestra když jsem byla na porodním sále. ,,Proč se mě na tohle ptáte?!" křikla jsem po ní. ,,Slečno potřebuji to vědět ať víme jestli vám máme dát něco proti bolesti. Tak kolik?" zamračila se. ,,256!" křikla jsem. Jen protočila očima a někam šla. Po chvilce na sál přišel Jerome a sedl si na židli vedle mě. ,,Za chvíli přijde doktor. To zvládneš." usmál se a chytil mě za ruku. Velká chyba. Jeho ruku jsem začala bolestí drtit. ,,Mám pocit, že mi lámeš ruku!" křikl a svíjel se v bolestech. ,,Jerome já rodím, tak kdo to má asi horší?!" zaječela jsem na něj. Pochvilce přišli sestry a úsměvavej doktor. ,,Jestli se budete usmívat tak přísahám, že vás do toho ksichtu kopnu!" procedila jsem mezi zuby. Mou větu nevnímal a posadil se na židli. ,,Tak maminko, teď musíte střídat tlačení a dýchání." řekl mile. ,,Já ho do toho ksichtu kopnu!" křikla jsem. ,,Hele teď se soustřeď! Koukej se na mě dobře? Dýchej a zatlač." řekl Jerome klidně. Asi už mu ta ruka odumřela. Dívala jsem se na něj a dělala co říká.

,,Teď už jen pořádně zatlačte!" řekl doktor a já tak udělala. Začal se ozývat dětský brek a křik. ,,A je to." usmál se doktor a něco ještě udělal. Mě to bylo jedno co dělá, hlavně, že jsem to měla za sebou. Po pěti hodinách to mám konečně za sebou!

,,Gratuluju maminko." usmála se sestra a dala mi naše mimčo. ,,Jak se jmenuje?" usmál se doktor. ,,Dexter Valeska." řekl za mě Jerome. Já se koukala na to úžasný stvoření co vzešlo z nás dvou. Jen škoda, že to takhle klidný nebude celej život. Dextera mi zase vzali a odvezli mě na pokoj.

Po chvilce do pokoje přišla Melanie s Aaronem. ,,Tak co?" uchechtla se Melanie. ,,Jestli se tě budou ptát na stupeň bolesti od jedné do deseti tak řekni vyšší číslo. Sestru to vytáčí." zasmála jsem se. ,,Ale jaký to bylo?" uchechtl se Aaron. ,,Pěti hodinovej porod? Dlouhý." zašklebila jsem se. ,,Tady je." usmála se sestra a dovezla Dextera v tom porodnickým vozíčku (ano nevím jak se to jmenuje :DD). Podala mi ho a odešla. ,,Ahoj.." usmála jsem se na něj. Chytl mě za prst co jsem před ním měla a začal ho žužlat. ,,Dokonalej po tátovy." zasmál se Jerome a my taky.

O týden později se Melanie narodila Anabelle, takže Dexter už má přítelkyni. Jerome měl pravdu. Dexter je úplně celej po něm. Ještě ani nehodí a už zlobí. Tohle bude sakra těžká výchova...

Konečně tu máme Dextra a Anabelle. Jeeeej 🙌🙌 Napadlo mě, že by jsem příběh posunula o pět let dopředu, protože myslím, že tyhle "baby times" budou nudný, ale jak budete chtít vy 😊😊