World of elves 2

24.kapitolka

Legolas

Druhý den jsem šel na ošetřovnu. Lucia mne donutila jít si lehnout. Docela mi to i pomohlo. Došel jsem k jejím dveřím a stráže mi poslušně otevřeli dveře. Spatřil jsem, jak sedí na posteli. ,,Zdravím tě" řekl jsem zdvořile. ,,Jak se cítíš?" opal jsem se.
,,Dobře už. Díky. Restallon řekl, že mne už propouští k sobě do pokoje.
,,Půjdeš se mnou?" usmála se. ,,Tak to velmi rád" odpověděl jsem jí a podpíral jsem jí při chůzi. Došli jsme až k její komnatě a stráže nám otevřeli. Když jsme vešli a dveře za námi se zabouchly, Lucia se něčeho lekla. Podíval jsem se před sebe. Thranduil.
,,Aha tady jste" řekl. ,,Měl bych vás asi nechat o samotě" navrhnul jsem. ,,To by jsi byl moc laskav" řekla a já jí pomohl k sedačce u stolku. ,,Děkuji ti" poděkovala. ,,Nic se nestalo" usmál jsem se a odešel pryč.

Lucia

,,Jsi v pořádku?" optal se mne, když Legolas za sebou zavřel dveře. Posadil se vedle mne. ,,Ano" odpověděla jsem stroze. ,,Nechceš mi vysvětli to, s tou Keth?" řekla jsem. ,,Ehm no. Nic se nestalo. Zapomeneme na to" odpověděl mi. ,,Co mi necheš říct, proč jste se líbali uprostřed trůnního sálu před několika elfy?" nechápala jsem. ,,Nic se nestalo." trval na svém.
,,Ale stalo. Vysvětli mi to" nenechala jsem to jen tak. Nebudu se o něj dělit s nějakou elfkou. Thranduilovy rty patří mne. ,,Nemohu. Nech to být" nepřestal zapírat. ,,Spíš s ní?" napadlo mne. Doufala jsem v opak. ,,Ne Lucio. Nikdy" řekl. ,,Opravdu?" podezírala jsem ho. ,,Ne! A už toho nech" naštval se a zvedl z pohovky. Otočil se a odešel. S jeho odpovědí jsem si však jistá nebyla. Mohlo se stát cokoli během mé nepřítomnoti a toho se velmi bojím.

Legolas

Zanedlouho jsem viděl otce vyjít z pokoje. Nevypadal zrovna nejlíp a tak jsem se vydal za ním. Snažil jsem se dost nenápadně, aby mne neviděl. Najednou se mi však stratil. Kruci. Prošel jsem skoro všechny chodby, kterými se mohl vydat, ale nic. Zbývala poslední. Ta vedla po schodech na velký balkón. Otamtud byl rozhled na celý les. Tyčily se před ním největší a nejstarší stromy celého lesa. Thranduil u nich trávil spoustu času, když nechtěl být rušen. Kdysi to bylo jeho útočiště po smrti mé matky. On věřil, že mu jeho drahou polovičku vrátí. Že páni všech stromů hvozdu mu pomohou z trápení. Jednou, ze zápalu vzteku je ale skoro zapálil, protože mu odmítnuli pomoci, s tím, že jeho čas ještě přijde. A přišel. V poslední chvíli jsem ho však zastavil. Na to si moc dobře pamatuji. Na tuto vzpomínku se nedá zapomenout. Stromy mu tvrdily, že se vše napraví. Jeden se však podřekl, že to dlouho nevydrží což jsem nepochopil. A tak vzal pochodeň s plápolajícím ohněm a chtěl jej po nich hodit. Ale zastavil jsem ho. Bylo to o kousek. Od té doby, ale stromy už nikdy nepromluvily. Nikdy.
Došel jsem na konec chodby a otevřel dveře. Postupoval jsem dál po schodech dolů. Ovanul mne podzimní vánek se zalatavým listím. Zahlédnul jsem ho, jak tam tam stojí s dlaněmi zkříženými za zády, jak pozoroval moudrou radu starých stromů. Stromy jsem mluvit neslyšel, což jsem i čekal. Slyšel jsem pouze vítr, jak si pohrává se zbytky lístků na jejich větvích a odhání je pryč. Lucia už musí nechat padnout bílou peřinu, ať může příroda spát. Sešel jsem schody a šel k němu.
,,Otče" zůstal jsem stát kousek za ním. ,,Oni nic neřeknou" připomínal jsem mu tento fakt už po mnoho let. Vždy zde ale stojí a čeká, že mu odpustí jeho čin. ,,Možná. Možná mi řeknou, proč to brzy skončí. Bojím se, že už se to ke konci chýlí" odpověděl smutně a zamyšleně hleděl před sebe. ,,Ne Ada, neřeknou" posmutněl jsem. ,,Nikdo už s nimi nepromluví, už nikdy jako tenkrát ty" zakýval jsem hlavou.
,,Ne..." nechal toto slovo vypustit do větru, aby se vznášelo nad námi.
,,Ne..." znovu a znovu. ,,Běž. Chci být sám" prudce se otočil. V obličeji měl ten varovný výraz, který říkal, poslechni. S tímto pohledem se prát nechci. ,,Dobrá" přikývnul jsem a odešel pryč.

Zajímavé...
Hm, jakýpak asi konec? ^-^
Co si myslíte?
Deri ^-^