World of elves 2

190.kapitolka "Šok"

Legolas

Chvíli před svítáním jsme se vydali na cestu. Trval jsem na svém a tak jsme postupovali krokem, pěšky. Chtěl jsem vnímat každý kousek toho lesa. Toho zdravého Hvozdu, ve kterém jsem vyrostl. Pamatuji si každý strom. Každičký lístek. Slyšel jsem téci vodu. Lesní řeka, vydedukoval jsem. Ano, byla to ona a já už se nemohl dočkat paláce. Ale zároveň jsem se nechtěl vrátit. Vím, že mne čeká vláda a nyní, když je les tak nádherný, bude to pro mne těžší než když by nebyl zdráv. Chci být volný a nespoutaný. Cítit vítr ve vlasech. Tu neohroženost a nebojácnost. Zavřel jsem oči a zaposlouchal se do té krásy. Zhluboka jsem se nadechnul a vnímal čerstvý horský vzduch v plicích. Cítil jsem pohledy mých přátel a tak jsem byl nucen oči zase otevřít. ,,Proč na mne tak koukáte?" nechápal jsem a Gimli jen pokrčil rameny a pokračoval v cestě. Lai jen natočila hlavu na stranu, vypadala vcelku roztomile. ,,Takto si pamatuji les za mého dětství. Již dlouho nebyl takto zdráv tak mne přestaňte odsuzovat" ušklíbnul jsem se a elfka po mém boku jen přikývla. Šumění vody sílilo. Nakonec se před námi zjevila řeka, kterou jsem moc dobře znal. Rozzářil jsem se, jelikož jsem viděl most, vedoucí k bráně paláce. Nasedl jsem na koně a Lai pomohla automaticky Gimlimu a sama se vyhoupla do sedla. Poslouchali mne, byl jsem jejich vůdce. Zanedlouho budu vůdcem celého paláce a nádherného Hvozdu. Mělo to své výhody, ale spíše nevýhody...

Thranduil

Stál jsem u okna ve své komnatě a pozoroval překrásný Hvozd. Měl jsem neuvěřitelnou radost. Sauron byl zcela poražen, prsten zničen a Lucia s Radagastem obnovili úplnou harmonii mého království. Chybělo mi však jedno. Jeden jediný elf k mému štěstí. Legolas. Můj syn. Neuvěřitelně jsem se o něj bál. Nikdo o něm nic nevěděl. Bál jsem se, že jej již nikdy neuvidím. Jeho zlatavé vlasy ženoucí se lesními cestičkami k  Lesní řece. Jeho krásný hlas a zvonící smích. Bál jsem se, že už nikdy nebudu moci pohlédnout do jeho jasně lagunových očí, tak moc podobných mým. Rada mlčela, ani ke královně nepromlouvali. I když byli vděční za uzdravení jejich nemocných bratrů, nepromluvili. Při pomyšlení na Zeleného Lístka Hvozdu nikdo nepromluvil. Bál jsem se tedy nejhoršího. Ale nikdy se nevzdám naděje, že jej znovu spatřím. Jistě o něm někdo musí vědět. Cokoliv. Nejvíce mne užíral pocit, že nemůže vědět, že jsem již na živu. Viděl mne ležet v krvi. V mé krvi. Pamatuji si jeho slzy, jeho pláč. To byl poslední okamžik, kdy jsem ho již pozoroval z útrob zákulisí. Někdo vešel bez zaklepání do mých komnat a nijak jsem to nevnímal. Byl jsem zamyšlený a vzpomínek se vzdát nehodlám. ,,Pane, u brán se objevili tři jezdci v pláštích. Přijmete je?" optal se strážný a já sebou cuknul. Projela mnou vlna strachu. Chladu a bezmoci. Jen jsem nepřítomně přikývnul a zůstal stát na svém místě. Úplně jsem zkoprněl. Nevěděl jsem, zda- li se jedná o dobré či zlé zprávy. Do Hvozdu se nikdo moc neodváží, i když máme nyní vstup povolený. Zůstal jsem stát na místě a hleděl do dálky Hvozdu a doufal...