World of elves 2

185. kapitolka "Je mi to líto, Lai"

Legolas

Dovedl jsem Lóthlorienské elfy do jejich domova. Les jako by nám otevíral svou cestu. Jako by stromy uhýbaly a klaněly se přede mnou. Nevěřil jsem tomu. Slyšel jsem, jak si šeptají. Byla to neuvěřitelná pocta. Nebyli jsme však dlouho sami, stáže nás přivítali s otevřenou náručí. ,,Paní Galadriel na vás již čeká" oznámil mi jeden z nich a já přikývnul. Postupovali jsme dále. Lórien byl stále stejně krásný, jako když jsme odsud odjížděli se Společenstvem. Dorazili jsme před Hlavní bránu. Ihned nás obklopili zdejší domované. Nikde jsem nemohl Galadriel však najít. Nevěřil jsem však tomu, co jsem spatřil. Tuto elfku jsem neviděl od doby, kdy jsem odešel z Hvozdu a ona spolu s námi. Ale odpojila se spolu s Haldirem. Zmateně pobíhala kolem a snažila se někoho najít a mne hned bylo jasné koho. ,,Lai?" zvolal jsem k ní a prohlédnul si ji od hlavy k patě. Zastavila se a pohlédla mým směrem. Zahleděl jsem se do jejích tmavých očí a říkal si, proč vlastně musela odejít z Hvozdu. Marně jsem pátral v paměti. Nevybavil se mi důvod. ,,Lassie" usmála se a přistoupila ke mne. Položil jsem jí přátelsky ruku na rameno a vřele se usmál. ,,Rád tě vidím" řekl jsem a ruku stáhnul. Jí se však úsměv ihned z tváře ztratil. ,,Kde je Haldir? Proč není s vámi?" vychrlila na mne rychle a zděšeně. V očích se jí blyštil strach a smutek. Chvíli mi trvalo, než mi vše docvaklo. Poté jsem si uvědomil, že ona nemůže vědět, co se stalo v Helmově Žlebu. ,,Laivinë, víš.." začal jsem, ale nevěděl, jak to doříct. Ona si mne rozpačitě prohlížela a čekala na mou odpověď. ,,Byl daleko a já..." najednou jsem nenacházel vhodná slova. Jí se draly slzy do očí a vypadala velmi zničeně. ,,Je mi to líto" hlesnul jsem nakonec a klesnul pohledem k zemi. ,,Ne" řekla a já okamžitě vrátil zrak k ní. ,,Ne to přeci nemůže být pravda. Jistě je ztracený nebo se toulá někde po okolí, kde je?" optala se znovu a já jen zakroutil hlavou. ,,On je dobrý bojovník, to se nemohlo přece stát!" rozkřikla se najednou až jsem sebou leknutím trhnul. Nečekal jsem takovou reakci. Mohlo mi to však dojít. Nakonec jsem si ji chtěl přitáhnout k sobě a pěvně ji obejmout. Ale ona se mi vymanila ze sevření a triskem zmizela v lese. S pláčem a slzami v očích byla ihned pryč. Já se za ní nějakou dobu díval. Okolní elfové mne jen pozorovali se soucitem v očích. Poté se však přihnala Galadriel a já tuto věc byl nucen říci i jí...