Svatba, radost a smích. Co však následuje po smíchu? Pláč...
Přichází zlé časy pro Hvozd. Zlé období. Sauron útočí na Středozem. Někdo odejde, někdo zase přijde. Je čas přenechat místo jiným. Ale komu? Ubrání se Temný Hvozd vojskům? Nepřátelé útočí...
Druhého dne jsem měl v plánu vrátit se domů, společně s Gimlim. Dlouho jsem nemusel přemlouvat ani Laivinë a přidala se k nám. Gimli sice nebyl zrovna nadšený, ale to mi nijak zvlášť nevadilo. ,,Patří k nám. Patří do Zeleného Hvozdu příteli" oznámil jsem mu a on si jen odfrknul. Už zřejmě neměl náladu na to, aby se se mnou dohadoval, zda s námi pojede den a noc nějaká elfka. Nasedl jsem na svého koně a vyčkával na Lai. Gimli si zamručel pod nosem a snažil se vyškrábat na hřbet svého koně sám. S pobavením jsem jej pozoroval. ,,Nechceš pomoci?" optal jsem se a neskrýval jsem své podněty ke smíchu. ,,Ne, já to dokážu sám" odseknul naštvaně a tvrdohlavě zároveň. Ještě chvíli jsem jej pozoroval. Následně jsem však spatřil koutkem oka pohyb a tak jsem okamžitě stočil zrak jiným směrem. ,,Kde vězíš?" optal jsem se tmavovlasé elfky, jež přicházela směrem k nám. ,,Loučila jsem se s Galadriel. Znáš ji" usmála se a já jsem přikývnul. Loučení s Galadriel není zrovna záležitost na pár minut. Lai spatřila ubohého trpaslíka, jak se marně snaží dostat do sedla. ,,Oh Gimli, počkej" přihnala se k němu a já ji nechápavě pozoroval. Bez problémů mu nastavila ruce tak, aby se díky nim dostal nahoru. On chvíli váhal, ale nakonec pomoc přijmul. ,,Legolasi, ty si říkáš přitel?" ihned mi to vyčetla a vyšvihla se ladně do svého sedla. Naštvaně jsem se nadechnul a zase vydechnul, abych skryl své rozhořčení. Laivinë už na to dále nebrala ohled a vydala se vpřed. Gimli se mi tiše smál a tak jsem jej zpražil pohledem. ,,Neboj se kamaráde, nic neřeknu" mrknul nakonec a vydal se za ní. Já se naposled ohlédnul směrem k paláci. Koho jsem nespatřil. Sněhově bílý plášť, jež zahaloval celou její osobu a kápi ve stejné barvě měla přehozenou přes hlavu. Usmívala se. Byl jsem rád, že byla zpět v Lórienu, chyběla zde. Pokývnul jsem hlavou a následně se rozjel za svými přáteli na sever. ,,Kde jsi tak dlouho? Myslela jsem, že se těšíš domů" nechápala Lai, jakmile jsem se objevil u jejího boku. ,,Znáš zdejší Paní" usmál jsem se jen a pokračovali v cestě...
Překročili jsme řeku Anduinu a stále postupovali dále na sever. Zanedlouho se před námi vztyčil starý hrad Dol Guldur a my věděli, že jsme již blízko. Obklopoval jej nám známý les. Můj domov. Však jakmile jsme vkročili na území elfů zpoznal jsem, že je něco jiné. Nemohl jsem tomu uvěřit. Byl jsem nucen koně zastavit uprostřed kroku a seskočit z něj. Lai si mne zmateně prohlídla, ale neudělala nic. I Gimli se zdál být znepokojen mým chováním. ,,Slyším je. Laivinë slyším je" zaradoval jsem se. Mí společníci stále nechápali. Nebyli odsud a tak nevěděli, oč mi jde. Zalil mne nekonečný pocit štěstí a radosti. ,,Mluví. Už jsou zase jako dřív. Vítají mne. Ví kdo jsem. Pamatují si mne" poskakoval jsem doslova okolo a po chvíli jsem slyšel trpaslíkův smích. Lai na mne jen nevěřícně zírala. Promlouvaly ke mne. Zdejší stromy, listí. Příroda ožívá. Znovu jí koluje pramen věčnosti a moudrosti. Ach tak moc mi to chybělo. Přišel jsem si jako když mi bylo jen pár let. Mladý a nebojácný. Vrátily se mi vzpomínky na mé dětství. S matkou i otcem. Bylo mi smutno. Bylo mi do pláče. Zanedlouho jsem objímal nejbližší strom. Najednou jsem se cítil v bezpečí. Cítil jsem jejich sílu a nezkrotnost. Už nikdy nebudu sám. ,,Jsem doma" hlesnul jsem...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
