World of elves 2

18.kapitolka

Legolas

Kráčeli jsme po chodbě. ,,Jak dlouho se zdržíš?" vypadlo ze mě najednou. Můj tón hlasu ale nebyl zdaleka příjemný. Stále jsem byl naštvaný na něj za to, že chtěl zabít mou rodinu a taky na Lindira za to, že chtěl zabít královnu. Tu ránu si zasloužil a nijak jí nelituji. ,,Tak dlouho, jak bude potřeba. Dokud se Lindir neuzdraví." odpověděl, aniž by se na mě podíval. Nestál jsem o jeho pohled, ale alespoň omluvu. Došli jsme na místo a já mu otevřel dveře. ,,Děkuji ti." pokývnul hlavou a vešel. Poté jsem dveře hlasitě zabouchnul a povzdychnul si.
,,Nevypadáš nejlíp" uslyšel jsem smích. Pohlédnul jsem do pravé strany a tam spatřil Tauriel. Najednou jsem byl strašně rád, že ji vidím. Vrhnul jsem se k ní a vyzvednul ji nad hlavu. ,,Hele hele co to děláš?!" křikla z části naštvaně, z druhé části ze smíchu. Než stihla ještě něco namítnout, přišel dlouhý polibek.
,,Praštil ses do hlavy?" bylo první, co řekla. ,,Ne, jen jsem rád, že se ti nic nestalo" odpověděl jsem jí a položil ji na zem. ,,Kde je Neth" zajímal jsem se. ,,U mne v pokoji, proč?" nechápala stále co se děje. Asi bychom si měli dát lekci o zákonech, rychle je zapoměla.
,,Pojď" mrknul jsem na ni a pak už jsme šli ruku v ruce k jejím komnatám.

Thranduil

Vzal jsem ji do náruče a odnesl jí do mého pokoje. Jemně ji položil do postele. ,,Děkuji" šeptla a já ji přikryl. Ještě jsem zkontroloval, že je v pořádku a nechal ji o samotě, aby si odpočinula. Nebylo poprvé, co se vyčerpala a ležela nějaký ten den v posteli. A většinou byla v mé posteli. Což mi nijak nevadilo, stejně bych nespal. Vrátil jsem se k trůnu. Chtěl jsem se zase posadit na své oblíbené místo a snažit se zapomenout na to, co se stalo. Však spatřil jsem velkou louži krve na krásné dřevěné podlaze. Popošel jsem k ní a pozoroval svůj odraz na její hladině. Tu málem zemřela. Nebýt mého syna, tak jsem zase sám. Opravdu bych si to nechtěl celé prožít znovu. A co teprve Waloe? Jsem rád za to, co můj syn udělal. Samozřejmě nikomu nepřeji smrt, tedy až na skřety a některé trpaslíky, kteří mi opravdu lezou na nervy. V tu ránu se mi vybavila vzpomínka na událost starou asi dva roky. Tehdy mi Legolas přivedl Thorina a jeho družinu. Byl drzý a doslova sprostý vůči mě. Tvrdit, že já nemám žádnou čest, či že se špatně chovám ke svým přátelům. Já se chovám zle jen a pouze vůči nim, jelikož si to zaslouží. Najednouse mi vybavilo proč. ,,Proč mi nehodláte vrátit to, co je mé?!" křičel jsem. ,,Stejně by jsi to neměl komu dát!" smál se mi Thorin. Byl jsem rozzuřený. ,,To by stačilo pánové. Náš příteli, stačí, když se nám pokloníš nad naší prací a můžeš si vzít to, co jsi nám daroval" zavelel Thor.
,,Nic jsem vám nedaroval!" křičel jsem. Za to, že zemřela nemohu, ale i tak bych rád dal drahokamy k jejímu tělu, že od nás odejde navždy. A to se stane za velmi krátkou dobu. ,,No tak! Pokloň se nám" smáli se všichni přítomní trpaslíci okolo, včetně královské rodiny. ,,Ne"  řekl jsem potichu a i se svou důstojností odešel. Však oni mi vše vrátí. V tom všichni trpaslíci zmlkli, jelikož nečekali takovou mou reakci. V ten den jsem se vrátil do lesa a zjistil, že už se rozplynula v mlhu a že to elfové během mé nepřítomnosti vyzradili Legolasovi. Neviděl jsem ho tři dny a pak se mnou asi půl roku nemluvil. Na to si moc dobře vzpomínám. Nechci to zažít znovu, a bojím se, že by Waloe trpěla víc, než tenkrát Legolas. Bylo by to s ní těžší, než s Legolasem.

Kousek z minulosti. Snad se líbí. Tak zase zítra, Vaše Deri ^-^