World of elves 2

87.kapitola "Rodina"

Věnováno -Vistl- a Zorindil

Lucia

Den na to jsem musela vyslýchat Shira. Bohužel jen s Legolasem. Stála jsem v trůnním sále jako královna bez krále. Shire stál dostatečný odstup ode mě. Propichoval mě pohledem. ,,Co máte v plánu?" optal se Legolas. Výslech vedl on. Zrzavý elf stále mlčel. Pořád a stále zapíral. ,,Proč jsi se přidal k nim?" zkusil se zeptat zase na něco jiného. ,,Víte to oba, tak proč se mě ptáte?" prsknul. Držela jsem si chladnou tvář, jako Thranduil. Moc mi to však nešlo. Občas jsem se pousmála nebo mu jeho vražedný pohled vrátila. ,,Proč vlastně důvod proč tu jsem, nemluví?" posměšně se usmál. Už mi lezl na nervy. ,,Jestli nebudeš odpovídat na otázky, ukončím tvůj život" řekla jsem vážným tónem. ,,Což jsem měla udělat už dávno" dodala jsem naštvaně šeptem. Legolas se na mě nechápavě podíval. Ignorovala jsem ho. ,,Tak? Co si vybereš?" zajímala jsem se. Bylo mi jedno co si vybere. ,,Nedokážeš mě zabít!" křikl. Legolas ustoupil o dva kroky dozadu. Dokázala bych to. A já chci. Moc. Ale jsem vrah? Jen tak ukončit život někoho, kdo byl nejlepším přítelem prince a někoho, stejného národa? Kývla jsem na stráže. Ti jej vzali a odvedli pryč. Oddechla jsem si. ,,Myslel jsem, že to ukončíš" řekl Legolas z poza mých zad. ,,Ne. Nemohla bych s tím žít" odpověděla jsem tiše a vydala se pryč.

Dalších několik dní se nedělo nic. Byl klid mezi bitvami. Thranduil byl jako tělo bez duše. Trávila jsem všechen svůj čas s ním. Legolas stále zjišťoval, co se s ním děje. Ale marně. Thranduil mu to říci nechtěl a mě prosil skoro na kolenou, ať mu to neříkám. Slíbila jsem mu, že nikomu nic nevyzradím. Snažila jsem se jej nějak odreagovat. Jezdili jsme na vyjížďky do lesa, chodili jsme spolu na cvičiště a dokonce jsem každou noc byla s ním. Vždy mi ji oplakal na rameni s tím, že nechce odejít. Že mě zde nechat nechce natož Legolase. Co si bez něj počne, když ztratil i matku. Ano, věděla jsem, že to Legolas odnese nejvíce. Thranduil už nebyl takový jaký býval. Už jen ho vidět mi rvalo srdce. Byla jsem pomalu bezradná.

Dnes ráno jsem se probrala v jeho náručí. Obepínaly mě jeho svalnaté ruce. Pravidelně oddechoval ze spánku. Pomalu jsem se vymanila z jeho sevření, ač nerada. Zvedla jsem se. Nechtěla jsem dělat hluk a tak jsem si vzala do ruky boty a oblečení a vypařila se. U sebe v pokoji jsem se převlékla a umyla. Sčesala vlasy. Blížil se čas snídaně.

Seděli jsme všichni u stolu. Bylo ticho. Neuvěřitelné ticho. Ten klid mne ubíral. Myslela jsem, že nás to vyžere. V tom ale někdo vtrhnul dovnitř. Thranduil pomalu vzhlédnul ke dveřím, jehž jsem měla za zády. Jeho výraz byl stále smutný a jeho skleněné oči byly zranitelné. A to velmi. ,,Co se děje?" zeptal se po chvíli ticha. Pak se nic nedělo. Po chvilce se Thranduil zvedl a odešel se slovy ,,Omluvte mne" . Nevím kdo byl za mými zády. Chtěla jsem si dát kousek ovoce do pusy, ale všichni na mě upřeně zírali. Tauriel, Legolas i Neth s Waloe. Nechápavě jsem zvedla obočí. Poté všichni pohlédli na Legolase. Ten se nadechnul. Ale než něco stihl říct, zvedla jsem se a otočila k východu. Nechtěla jsem být zpovídána. Poté bych si vyčítala, že jim lžu. Ikdyž pro jejich vlastní dobro. Stráže mi otevřeli dveře a já vyšla ven. Spatřila jsem Thranduila jak diskutuje s nějakým elfem. Následně se uklonil a odešel. Král si hlasitě povzdechnul. ,,Co se stalo?" vzala jsem jeho dlaň do své. Propletli jsme své prsty. ,,Blíží se další vojsko, tentokrát ze severu. Jsou v Gundabádu a shromažďují se. Není jich sice více než minule, ale bude horší je porazit" povzdechl si. ,,Jak to?" nechápala jsem. ,,Bard zrušil naše spojenectví. Bojí se ztráty blízkých. Stahuje se do města a zabarikádoval se. Je těžce opevněn." řekl smutně a pohlédl na mě. Já vyděšeně zalapala po dechu. Byli jsme sami a válka se blížila...

Jak to dopadne?
Prozradí něco Shire?
Jak to bude s králem?
Jak dopadne bitva?
Deri...