Svatba, radost a smích. Co však následuje po smíchu? Pláč...
Přichází zlé časy pro Hvozd. Zlé období. Sauron útočí na Středozem. Někdo odejde, někdo zase přijde. Je čas přenechat místo jiným. Ale komu? Ubrání se Temný Hvozd vojskům? Nepřátelé útočí...
Přijeli jsme k bráně, nikdo mne nepoznal. Měl jsem Kápi staženou hluboko do obličeje, jako bych chtěl tajit svou identitu. Ani nevím, proč jsem to takto chtěl. Možná jsem chtěl ještě chvíli být pouze princem, ne králem. Možná jsem si ještě chtěl nechat svou volnost. Zanedlouho, jakmile ukážu svou tvář, mne svážou zákony a povinnosti. Seskočili jsme z koně a museli jsme počkat. Nechápal jsem na co. Lai stála s Gimlim stejně nechápavě po mém boku. Otevřely se brány a vyšla z ní zrzavá elfka, mi tak moc známá. Laivinë se napnula jako tětiva. ,,Král vás přijme" řekla jen. Byla smutná. Zadrhnul jsem se. ,,Řekla jsi král?!" křiknul jsem až jsem se sám leknul. Všichni okolo sebou trhli. Jakmile Tauriel přikývla, shodil jsem ze sebe plášť. Padnul mezi listí k zemi. Elfové byli v tu ránu jako přikovaní, dokonce i zrzka. Ale ta na rozdíl od ostatních se po pár vteřinách vzpamatovala a vrhla mi kolem krku. Slabě jsem zakolísal. ,,Jsem tak ráda, že jsi v pořádku" šeptla a poté se odtáhla. Přitiskla se na mé rty a najednou jako by neexistovala realita, okolí a čas. Věděl jsem, že na nás okolí kouká. Bylo mi to jedno. Po chvíli se odtáhla a já ji pustil ze svého náručí. ,,Král?" optal jsem se nechápavě a ona zřejmě také nevěděla oč jde. Po chvíli se jí roztáhly zorničky. Pochopil jsem. ,,Kde je?" optal jsem se. Byl jsem napnutý jako tětiva u luku. Jako ještě nikdy před tím. Najednou jsem byl v sedmém nebi a to je slabě řečeno. Místo krve mnou protékala radost a štěstí. Byl jsem naprosto nestabilní. ,,U sebe v komnatách hlesla jen a já se rozběhnul skrz palác. Jen co nejrychleji za ním. Běžel jsem za ním. Chtěl jsem ho vidět. Elfové na mne zírali tak nevěřícně, až jsem tomu sám nevěděl. Bylo mi jedno, že mne zřejmě považovali za mrtvého. Sám jsem totiž nevěřil, že jsem Sauronovy války přežil. Běžel jsem tak rychle, jako ještě nikdy. Uhýbali mi z cesty. Už jsem viděl ty dveře. Za těmi dveřmi je a já už neváhal ani vteřinu. Vpadl jsem tam a dveře se rozletěly tak silně, až narazily do zdí. Stál tam, opravdu tam stál. Ihned mé oči zalily slzy štěstí. Byl jsem tak nekonečně šťastný. Žije. ,,Ada" hlesnul jsem a rozběhnul se proti němu...
Thranduil
Stál jsem jako přikovaný u okna. Neměl jsem sílu jít k trůnu, abych se dozvěděl, že je můj syn mrtev. Zhroutil bych se a to nechci. Nezvládnu žít bez něj. Najednou mi po tváři stekla slza a já se nijak nebránil. V ten okamžik jsem slyšel rozruch na chodbě. Nevnímal jsem to. Však poté, co se rozletěly dveře a rána se rozléhala celým palácem mne donutila se otočit. Sklenička mi vypadla z ruky. ,,Ada.." jeho hlas. Než jsem se nadál, třímal jsem svého syna v náručí. Zabořil mi hlavu do hrudi. Byl jsem jako opařený. Naprosto mne to ochromilo. Silně jsem jej přitisknul k sobě. Nevěřil jsem, že je to on. Plakal. Ani já se slaným perlám nebránil a kutálely se po mé tváři. ,,Lassie" šeptnul jsem k němu. Chtěl jsem se smát, ale i brečet. Zalilo mne několik pocitů. Cítil jsem jeho vůni. Listí zdejšího lesa. Pryskyřice ale i smůla ze stromů. Mé prsty byly okamžitě propletené jeho zlatými pramínky vlasů. ,,Lassie" vyřkl jsem znovu jeho jméno a sám se tak tím ujišťoval, že je u mne. Vrátil se. Je zpátky. Už jej nikdy neopustím. Už nikdy nedovolím, aby odešel. Ani já nikdy neodejdu. Už navždy Legolasi....
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Kapitolka, na kterou jste již tak dlouho čekali, tak tady je a doufám, že se líbí. Nejsem v nejlepší formě tak se moc omlouvám. Vaše Deri...
