World of elves 2

44.kapitola ,,Chceš pomoct?"

Waloe

Postupovali jsme lesem. Nevěděli jsme, co přesně budeme dělat. Jen jsme byli ozbrojeni a bez povolení krále prozkoumávali les. Restallon mi šel v patách. Stále mě měl za vůdce naší malé skupinky. Byl to můj společník, spolupachatel a věrný přítel. Najednou už mne nebavilo jen tak prostě chodit po lese, bez nějakého odreagování. Popošla jsem ještě kousek až k jedné převislé větvi velkého stromu a bez varování se na ni vyhoupla. Restallon se na mne díval. Z jeho pohledu se nedalo nic vyčíst. Pouze na mne upřeně zíral. Já dřepěla na větvi a koukala do jeho šedých očí. ,,Copak? Chceš pomoct?" posmívala jsem se mu. Nic neřekl. A tak jsem mu podala ruku. Což jsem dělat neměla. Natáhnul se pro ni a z větve mě i se šibalským úsměvem shodil. Skončila jsem na zemi na zádech. Sklonil se nade mě. ,,Ne nechci, děkuji. A ty?" mrknul na mě a vylezl obratně na mohutný strom. Já se zvedla a oklepala od sněhu. Porovnala jsem si své šaty po kolena a kalhoty a vyhoupla se zpět nahoru. S rychlejším tempem jsem ho našla a dohnala. ,,Jsi celá?" optal se najednou starostlivě. Léčitel... ,,Ano. Nic to nebylo" mávla jsem nad tím rukou a jedním velkým skokem se přesunula na další strom. Takto jsme jen tak pobíhali bezcílně po stromech. Nakonec jsme dorazili na nějaký malinký palouček, který jsem neznala. Bůh ví, kde jsme to došli. ,,Kde to jsme?" optala jsem se svého přítele. Seskočil z větve, kteráa byla nade mnou a pohlédl před sebe. ,,Kousek od zříceniny. Jsme docela daleko od paláce." seskočil na zem a já za ním. ,,Nehrozí nám zde nic?" optala jsem se. ,,Ne. Skřeti a nepřátelé zde nejsou už dlouho. No rok. Tvá matka i s čaroději je vyhnala." připomenul mi tuto slavnou událost. Stalo se tak den před největší svatbou v celém Hvozdu. ,,Dobrá, tak začneme?" naznačila jsem mu a vydala se dál do paloučku. ,,A s čím princezno?" nechápal. ,,Už jsem ti řekla, že pro tebe jsem pouze Waloe." zavrčela jsem. Nemám moc ráda oslovení princezno, nebo vaše výsosti či vaše veličenstvo. Legolas a ostatní si na to zvykli, však já si zvykat moc nechci. A obzvlášť mí přátelé mi tak říkat nebudou. V Restallonovi mám důvěru. ,,Dobrá. Co máš v plánu?" optal se znovu. ,,Tohle" šeptla jsem a během vteřinky na něj namířila svůj šíp. On zvedl obočí a nechápavě na mě pohlédl. ,,Tím tohle myslíš to, že na mě budeš mířit šípem?" vyřkl provokativně. Naklonil hlavu na stranu jako neposlušný pejsek a čekal na mou odpověď. Té se dočkal. Pustila jsem tětivu a šíp se vydal vpřed.

Trefila ho?
Dostal ránu?
Možná...
Tak zase zítra.
Vaše Deri