World of elves 2

113. kapitola "Probral se!"

Kapitolka na uklidnění, když jste tak hezky prosili. A dojala mne dívčina, které patří tato kapitolka. Přeji brzké uzdravení ;-)

Thranduil

Přiblížil jsem se k ní a podal jí ruku. Postavila se. ,,Krutý a chladný jsem býval..." začal jsem. ,,Však nyní, díky královně, nejsem" pokračoval jsem. ,,A tak, díky toho, že ses přiznala a dokonce mne..." nastavil jsem vážný výraz, ,,Tě nečeká trest smrti" zakroutil jsem hlavou. Všichni dokola na mne vytřeštili oči. Jen Keth vypadala, že jí spadl balvan ze srdce. Co balvan, celá skála. ,,A však trest tě nemine má milá" řekl jsem. ,,Zítřejší východem slunce, musíš opustit naši zem" vyřknul jsem její rozsudek. Oči se jí začly lesknout. A zanedlouho se jí po tváři skutálela slza. Natáhnul jsem k ní ruku a setřel ji. ,,Neplakej. Tento trest potrvá po dobu 100 let. Poté zde již vítána budeš" přikývnul jsem a odvrátil se od ní. ,,Můžeš odejít" mávnul jsem rukou. Ona se vděčně uklonila a zmizela. Však se slzami v očích. Jakmile se vzdálila, jeden elf ke mne přistoupil. Zkoumavě jsem si jej prohlédl. ,,Ale pane, nebyl tento rozsudek moc mírný?" nechápal. ,,Ne" odsekl jsem. ,,Smrt je osvobození. Ona se musí se svým problémem vypořádat sama. Nemám právo vzít jí život, když nedostala příležitost napravit své chyby. Milovat není zločin" pronesl jsem. Mávl jsem rukou na znamení, že chci být sám. S úklonkou všichni odešli.

Večer minul. Blížilo se ráno. Keth jsem litoval, ale nešlo jinak. V tom mi do pokoje někdo vrhnul. Vyskočil jsem z postele. ,,Kdo se opovažuje..." zastavil jsem se při pohledu na čaroděje. ,,Omlouvám se" zašeptal jsem najednou. Zakroutil hlavou a mávnul povrchně rukou. ,,To nic." řekl. ,,Co se děje?" nechápal jsem stále. Stál jsem zde jen v noční lehké košili a kalhotech. ,,Probral se" řekl rychle a zase zmizel za dveřmi. Obléknul jsem se a vyběhnul ven. Neohlížel jsem se. Když jsem dorazil před dveře ošetřovny, zastavil jsem se. Zaváhal jsem. Chci tam vejít? Nechci? Nakonec jsem se uklidnil a zaklepal. Restallon mi otevřel dveře a ochotně uhnul. Následně odešel pryč. Radagast zde nebyl. Zahlédnul jsem postavu, ležet v posteli. Díval se z okna. Přistoupil jsem blíže k němu. ,,Legolasi" šeptnul jsem a položil mu ruku na rameno. Leknutím sebou trhnul. Vyděšeně si mne prohlédnul. ,,Ada?" nechápal. ,,Ano jsem to já" usmál jsem se na něj. Následně mi obmotal ruce kolem krku. Přikrčil jsem se a objetí mu opětoval. Slabě mi vzlykal do ramena. ,,Tak rád tě vidím" šeptnul jsem. Hladil jsem jej po zlatých vlasech. ,,Chyběl si mi" odpověděl mi a odtáhnul se. Zahleděl se mi do očí. V těch jeho se leskly perletě slz. ,,Ty mi také" utřel jsem mu jemně slzu s tváře. ,,Musíš odpočívat" pousmál jsem se. On přikývnul a zase ulehnul. ,,Je mi to líto" zašeptal a zabořil pohled do peřin. ,,Co je ti líto?" nechápal jsem situaci. ,,Nechal jsem ji tam" řekl. Lucia. Ví kde je. ,,A kde Lassie?" optal jsem se. Snažil jsem se s klidem. Byl ještě v šoku a byl zmatený. Bylo to na něm vidět. Určitě si prošel peklem a já bych se nejraději pomstil tomu, kdo mu to provedl. Kdo jim to provedl. ,,V Gundabádu. Řekla mi, ať uteču. Poslechl jsem. Byla slabá, nestíhala mě a skřeti byli blízko. Tak blízko" povyprávěl mi to v útržcích a poslední slovo nechal vypustit do vzduchu. Znovu se mu spustil vodopád slz. Utápěl se ve vzpomínkách. ,,To nevadí synu. Najdeme ji a zachráníme. To ti slibuji" políbil jsem jej na čelo. Následně jsem se odtáhnul a otočil se směrem ke dveřím. Otevřel jsem a naposledy pohlédnul na svého syna. Zase se koukal z okna ven. Nakonec jsem vyšel a potichu za sebou dveře zavřel.

Doufám, že jsem vás alespoň malinko potěšila.
Žije.
Však bude mít následky?
Odejde Keth?
Jak dopadne boj o Lucii?
Bude vůbec nějaký?
Vaše Deri :*