World of elves 2

140.kapitola "Projížďka"

Lucia

,,Laivinë" řekla jsem tiše. Jen přikývla. Stála naproti mne a prohlížela si mne. ,,Kam jdeš?" optala se po chvíli ticha. ,,Ven" odpověděla jsem krátce. ,,Jsi v pořádku?" nasadila smutný a lítostivý pohled. Nesnáším tuto otázku. Od té doby, co jsem se postavila zase na nohy se mě na to všichni ptají a jejich chápavé pohledy už mi také lezou krkem. Přikývla jsem a skrývala svou rozhořčenost za nepřístupný výraz. Následně jsem ji obešla a vydala se za svým cílem. Ani jsem se neohlédla. Bylo mi to líto. Tak jsme si rozuměly. A já si najednou přijdu, jako bych ji viděla poprvé v životě. Ani nevím proč. Vždycky jsem jí měla tak ráda. A stále mám. Z mého srdce nikdy neodejde. Ale stále cítím, jako by byla vzdálenější, než kdykoli před tím. Scházela jsem dolů do stájí. Zde jako vždy svítily pochodně. Sem světlo dne nedosvitne. Přišlo mi to jako v pevnosti. Tam taky nikdy sluneční paprsky nezavítaly. Proběhnul mi mráz po zádech. Rychle jsem vzpomínky na studenou a vlhkou celu zavrhla. Zahlédla jsem prince stát u jedné ze stání. Došla jsem k němu. ,,Jsem zde" oznámila jsem mu. ,,Pamatuješ na ni ještě?" zajímal se, když hladil karamelově zbarvenou klisničku po hlavě. ,,Ano. Cremell" přikývla jsem. Jakmile klisna zjistila, že se její paní vrátila, hlasitě zařehtala. ,,Zvládněš ji osedlat, nebo chceš pomoci?" zajímal se s milým úsměvem. ,,Zvládnu, děkuji" otočila jsem se a šla do sedlárny pro vybavení.

Zanedlouho jsme seděli na koních a pomalu jeli vpřed. V lese bylo až nezvyklé ticho. Chyběl mi zpěv ptáčků a šumění listí ve slabém jarním vánku. Nic zde nekvetlo, jak by mělo na toto roční období. ,,Radagast je stále se zvířaty v Ráji?" zajímala jsem se, jelikož už mi naskakovala husí kůže z toho ticha. ,,Ano" přikývnul jasně můj společník. ,,Jak se cítíš?" optala jsem se pro změnu já. ,,Na toto se mě ptalo již mnoho elfů" odpověděl zamyšleně a nedotčeně. ,,Ale lépe, děkuji" řekl nakonec. ,,Zato já vím, jak se cítíš ty..." pohlédl na mě. Já na něj vrhla nechápavý pohled. Nevěděla jsem, jak to myslí. ,,Tenkrát, když mne Waloe našla po mém útěku a Radagast mne vyléčil společně s Restallonem, jsem nechtěl s nikým mluvit. Všechny mé pocity se změnily. Najednou bylo vše jinak. Jako bych si uvědomil, jaké chyby jsem udělal. Chyby v rozhodování, činech ale i v lásce" řekl. Ano, měl pravdu, cítím se naprosto stejně. ,,A nyní vím jedno. Že musím žít dál a nesmím udělat stejné chyby jako dřív" ukončil svá moudrá slova. Objevili jsme se před Radagastovým obydlím. ,,Půjdeme za nimi" oznámil mi a seskočil z koně. Následně přešel ke mne a pomohl mi dolů. Né že bych to nezvládla sama, ale bylo to milé a zdvořilé. Uvázali jsme koně ke stromům. Vešli jsme do chaloupky a následně otevřeli tajný vchod. Seskočila jsem první a za mnou hned Lassie. ,,Už jsi zde byl?" napadlo mne najednou. ,,Ne. Nedalo se zde dostat. Alespoň mne to nešlo otevřít. Však když jsem šel s Waloe nebo teď tebou, jako by nikdy nebyly zamčené" usmál se a dali jsme se temnou chodbou vpřed. Bylo ticho a jeskyní se ozývaly jen naše kroky. ,,Jak je to daleko?" optal se po nějaké době. Zadívala jsem se vpřed. ,,Jen kousek." ukázala jsem vpřed. Světlo.

Jak budou čarodějové reagovat na její návštěvu?
Objeví se někdo?
Stane se něco?
Bude návštěva bez problěmů?
Nebo se něco zvrtne?
Netuším...
Vaše Deri...