World of elves 2

173. kapitolka "Nečekala jsem tě"

Lucia

Když jsem se probrala po druhé, byla jsem již sama. Ale doléhaly ke mne lehké kroky bosých nohou po podlaze. Zvedla jsem se, však své nahé tělo jsem skryla pod sametovou přikrývkou. Vyšla jsem z ložnice a spatřila svého Krále, jak se obléká do své modro-stříbrné tuniky a zapíná si knoflíky. Ihned mne postřehnul. Však jakmile mne spatřil, nemohl si nechat uznalý a šibalský úšklebek. Jen jsem zvedla obočí na důkaz mé nechápavosti. Utekl mi. ,,Kdepak jsi?" zajímala jsem se s úsměvem. Přistoupil ke mne a políbil jemně na čelo. ,,Jsi nádherná když spíš, nechtěl jsem tě budit" mrknul na mne. To ani neví, jak dlouho jsem jej pozorovala já. Byla jsem nucena se nad tím pousmát. ,,Je už poledne, měla by ses obléknout" pohladil mne po líci a následně se vydal někam pryč z komnaty. Neváhala jsem a i já se vrátila pro své šatstvo. Již zanedlouho jsem se proplížila do svých komnat, abych se trochu upravila. Zavřela jsem dveře ze světlého dřeva a spatřila osobu, jež jsem nečekala, že ještě někdy uvidím. Zarazila jsem se. Přímo mi to vzalo dech. Neměla jsem slova, spíše jsem žádná vhodná nenacházela. ,,Zdravím tě. Nechci se ptát, kde jsi strávila nynější noc. Ale ráda tě vidím šťastnou" řekla Laivinë a prolomila tak ticho. ,,Jak jsi se sem dostala?" nechápala jsem a stále jen stála těsně za dveřmi. Ztuhla jsem a neměla sílu se nijak pohnout. Neměla jsem ani proč. Možná jen, aby do mne někdo nevrazil, kdyby vešli. Však v tuto chvíli jsem návštěvu nečekala. ,,Mnohé jsi mne naučila a nějakou dobu jsem zde společně po tvém boku žila. Vím jak zde proklouznout. Obzvláště dnes to bylo velmi lehké. Vidím, že se slavnost vydařila" odpověděla nezaujatě. Nic jsem jí na to neřekla, neměla jsem moc co. Znovu nastalo hrobové ticho, což mne velice ubíjelo. Bývaly jsme si tak blízké, chci, aby to bylo zpět. ,,Ty jsi jistě také velmi šťastná" hlesla jsem stroze. Přikývla. ,,Ano to je pravda. Nyní se však Haldir vydal do boje. Ale to by jsi měla vědět, jelikož je i Legolas pryč" vyřkla. Nedokázala jsem z jejího hlasu, slov ani pohledu nic vyčíst. Byla tak nepřístupná, až mne to děsilo. ,,Jistě se ti vrátí, je to dobrý bojovník" utěšila jsem ji s vědomím, že má o něj obavy. ,,Ale stále nechápu, proč jsi přišla až dnes" prohlédla jsem si ji od hlavy k patě. Vypadala stále stejně, ale přitom úplně jinak. Nedokázala jsem však říct jak, jinak. ,,Chtěla jsem tě jen vidět. Jsem ráda, že jsi šťastná" usmála se a já poznala, že to myslí vážně. To odpoutalo mou nehybnost a nervozitu a já se vydala k ní. ,,Chybíš mi zde. I na Slavnosti jste chyběli" hlesla jsem vcelku zklamaně. Ona jen přikývla, nic víc. ,,Je mi líto, budu muset jít. Nikdo neví, že jsem zde. Budou mne hledat. Měj se" usmála se a krátce mne objala. Poté vyšla balkónem a než jsem se nadála, seděla na koni a uháněla lesem pryč. Ráda jsem ji viděla, ale loučení jsem nikdy neměla v oblibě. Záleží mi na ní. Doufala jsem, že se ještě někdy uvidíme..