World of elves 2

182. kapitolka "Naše"

Lucia

,,Ale..." chtěl již Roin zase něco namítat, ale můj Král mu skočil do řeči. ,,Platí tento dokument i po jeho smrti! I když bude spálen, druhá půlka pergamenu je pečlivě uschována ve městě. Nemáte žádné právo brát domovy nevinným!" křičel na ně a já jen klidně pozorovala dění kolem sebe a čekala na jejich reakce. ,,To nemůžete vědět" stále tvrdohlaví. Už mi to lezlo na nervy a začínala jsem být vytočená. ,,Byl jsem u toho. Na této smlouvě je i můj podpis a můj souhlas" usmál se šibalsky a všichni zalapali po dechu. ,,Do boje!" křiknul Roin z ničeho nic a Thranduil mávnul rukou. Ihned letěly vzduchem naše šípy. Však stalo se něco neočekávaného. Trpaslík, jehož jsem od srdce nenáviděla nejvíce, křiknul něco v mi neznámé řeči a vyslali proti nám jakési obrovské vrtule otáčející se neuvěřitelnou rychlostí. Šípy to zničilo a následně padlo do našich řad. Několik elfů i mužů padlo, již nestihli utéci. To mne rozzuřilo ještě více a pobídla jsem koně vpřed.

Thranduil

V tom se Lucia dala do pohybu. Zanedlouho byla několik metrů před námi. Elk nervózně přešlápnul a tak jsem jej poplácal po krku. ,,Co chce dělat?!" nechápal Vein a pozoroval mou královnu, která postupuje neohroženě vpřed. Já věděl své a zcela jsem jí věřil. Neměl jsem odvahu, bát se o ni. ,,Nepodceňuj ji" nasadil jsem triumfální až vítězný pohled. Vein nechápal, co chce Královna sama dělat. Já osobně také nic moc netušil, ale věřil jsem, že si poradí. Nyní bych se jí nepostavil do cesty ani já. Nyní jí jistě koluje zlost, mnou také. Však já vím, že mi nikdy neublíží, tak jako já nikdy jí.

Roin

V tom se Lucia, královna Temného Hvozdu, pustila vpřed. Přímo do proti nám. Asi sto metrů od naší brány se zastavila. V očích měla neuvěřitelnou zuřivost a nenávist. Snažil jsem se na sobě nedát nic znát a uklidňoval se tím, že o svou moc přišla. Věděl to každý. Není nám nijak schopná ublížit. ,,Copak paní? Vzdáváte se?" usmíval jsem se od ucha k uchu. Mírně sklopila pohled a zamračila se. Sesedla z koně a poslala jej zpět k Thranduilovi a králi Dolu. Následně zvedla ruku. Na povel ji zvednul i Thranduil a následně elfové vystřelili druhou várku šípů. ,,Vrtule!" křiknul jsem k našim a oni poslechli. Vystřelili jsme na svou obranu tu nejúčinnější zbraň, co proti elfům máme. Žádná Elfí armáda ještě vrtulky nedokázala zničit. V tom Lucia zvedla svou sněhově bílou hůl. Vteřinu se nedělo nic, poté se vrtule zastavily ve vzduchu a padaly k zemi. Ozvaly se rány, jak se zabodaly do země. Těsně kolem ní. Slyšel jsem Thranduilův hlasitý smích. ,,Nemá mít žádnou sílu, vzdala se jí" ozval se někdo po mém boku a mluvil pravdu. Uvnitř mne to začalo neuvěřitelně vřít a já myslel, že vybouchnu. Vztek mne pomalu začal ovládat. Lucia se mi zamračeně dívala do očí a já zase jí. Navázali jsme plný oční kontakt plný nenávistných pohledů. Dal jsem povel a otevřeli jsme bránu. Naše vojsko bylo připraveno. Zanedlouho jsem stál v čele. Mávnul jsem k boji a všichni trpaslíci z Ereboru se vrhli proti ní. Ona jen stála uprostřed pláně a hleděla před sebe. Na rtech jí hrál pobavený úsměv, což mne neuvěřitelně provokovalo a vytáčelo. Už jsem myslel, že ji trpaslíci zadupou, když v tom zvedla hůl vysoko nad hlavu a spustila se neuvěřitelná oslňující záře z jejího kamene moci. Všichni trpaslíci se zastavili, pustili zbraně a chránili si zrak. I já jsem oslepnul. Slyšel jsem křik našich bojovníků. Já však bolest překonal a popadnul jsem svůj meč. Rozběhnul jsem se přímo proti ní. Poté zář ustala. Lekla se mne, nečekala, že se jí i tak postavím. Ona však na obranu mávla s holí a rozmetala polovinu celého mého vojska. Bez váhání jsem znovu stál na nohou. Následně se Thranduilovo vojsko dalo ku předu...