World of elves 2

133.kapitola "Musím u ní být"

Waloe

Ráno mne vzbudilo šumění listí. Zvedla jsem se a pohlédla do dáli nekonečné pláně. Zdálo se mi o něm. Budu už asi blázen. Co budu dělat? Hleděla jsem do dáli a přemýšlela. V tom mne napadlo, že budu putovat. Seskočila jsem ze stromu a šla dál planinami vpřed. Postupovala jsem klidně. Občas mne chytil záchvat vzteku a tak jsem běžela triskem. Jakmile se mi už podlamovala kolena, dala jsem se do breku. A následně jsem zase šla krokem. Takto neustále dokola. Najednou už jsem byla u polí, které patřily lidem. Dala jsem se ještě dal do města Dol.

Legolas

Seděl jsem u Lucii. Tauriel mela hodně práce. Radagast byl zde před dvěma dny. Waloe utekla a je to již týden. Lucia by se měla probrat. Chci být u ní. Nechci, aby se dozvěděla jeho smrt od někoho jiného. Chci, aby mě viděla jako první. Nevím proč. Restallon hledal po lesích s družinou mou sestru. Však podle mého názoru v lesích už není. Bude už velmi daleko. Je citlivější, než- li já. Já utekl na dva týdny. U ní to mohou být i roky. Snad ji někdy ještě uvidím.

Několik dní bylo ve Hvozdu velmi smutno. Pohřeb krále byl bez královny a princezny. Pouze já s Tauriel a Nethem jsme smutnili v černých pláštích a kápi přes hlavu u jeho kamenného hrobu. Umístili jsme jej do zahrad, na kraj lesa u fontánky. Každý den jsem nosil na jeho hrob vzácné květiny a vyzpovídal se mu. Věděl jsem, že mne nikdy neuslyší, ale já tak měl pocit, jako bych k němu promlouval. Jako jsem promlouval k matce skrz hvězdy na černé obloze. Už nemám žádného rodiče. Byl jsem sám. Věděl jsem, že se to jednoho dne stane, ale že tak brzy? Nebyl jsem na to připraven. Na to bych vlastně nebyl nikdy. Tauriel společně s Lai mi pomáhaly jak se jen dalo a Neth většinou pomáhal Restallonovi. V paláci bylo ticho.

Seděl jsem u postele v jejím pokoji. Restallon byl na výpravě i s Tauriel a mým synem. Díval jsem se do země. V tom jsem koutkem oka postřehnul pohyb. Lucia. Otevřela oči. Nechápavě se dívala do stropu. Neměl jsem sílu cokoliv říct. Pak se na mě podívala. Natočila hlavu na bok. Byla velmi bledá. ,,Legolasi..." vydechla. ,,Jsem tu" pousmál jsem se. Další chvíli mě jen pozorovala. Bylo ticho v místnosti. ,,Co se stalo?" šeptla najednou. ,,Byla jsi v pevnosti co já jsem utekl. Našli jsme tě a doprovodili zpět" odpověděl jsem jí. ,,Jak..." začala, ale pak se zastavila a váhala. Pokývnul jsem, ať pokračuje. ,,Jak dlouho jsem byla v tomto stavu?" snažila se promlouvat. Byla velmi slabá. ,,Dva týdny" odpověděl jsem jí. Zalapala po dechu. ,,Nic si nepamatuji" řekla. To mne trošičku vyděsilo. Restallon ani Radagast nemluvili o nějakých následcích. Natož o ztrátě paměti. Co když ztratila svou moc? Co když udělal Sauron to, co slíbil? Zděsil jsem se té představy. ,,Co si vybavuješ naposledy?" zajímal jsem se. Ona zavzpomínala. Docela trvalo, než ze sebe něco dostala. ,,Vím, že jsme se chystali do války. Sami. Prohrávali jsme." Vypravila nakonec. Pak ale zbystřila. ,,Kde je Thranduil?" křikla zděšeně. Následně se hlasitě rozkašlala, jelikož nebyla schopná moc hlasitě mluvit, natož křičet. Jak jí to mám říct? Přemýšlel jsem. ,,Legolasi, kde je tvůj otec? Proč není tady s tebou?" optala se znovu, ale jinak. Už slaboučce. Sebral jsem vsechnu odvahu a nadechl se k odpovědi.

Jak jí to poví?
Jak to Lucia přijme?
Najde Restallon Waloe?
Nebo je už na dobro pryč a do Hvozdu se již nikdy nevrátí?
Budou to roky, staletí, věky než ji Legolas zase uvidí?
Nikdo nemá zdání...
Derinovka...