World of elves 2

160. kapitolka "Pojď se mnou"

Waloe

Jely jsme s Galadriel k Jezeru. Triss jsem nic neřekla, zůstala v Dolu. Thranduil už tam čekal. Nevím, co má Gal v plánu, ale doufám, že to vyjde. Sesedly jsme z koně a uvázaly je ke stromům. Postupovali jsme všichni společně kolem jezera. Zastavili jsme se u spáleného a zničeného mostu, jež před asi sto lety vedl k Jezernímu Městu. Legolas mi o tom vyprávěl. Následně se zde odehrála velká bitva armád. Legolas odešel a Tauriel se s otcem vrátili do hvozdu. Později přišla Lucia s tím, že jim bude prospěšná. Následně našla Legolase a už byli zase všichni pohromadě. Detaily neznám, moc si s Historií nerozumím. To spíše Legolas s Nethem a Thranduilem. Já vůbec ne. Galadriel se rozešla směrem k mostu. Ale ten měl tak dva metry a nebyl nijak stabilní. Dále již byla jen voda. ,,Kam to jdete?" podivila jsem se. I Thranduil vypadal zmateně. ,,Pojď" pousmála se a natáhla ke mne ruku. Slabě jsem zaváhala a pohlédla letmo na starý most. Vypadal, že se každou chvíli zřítí, natož pod náporem dvou žen. Ale pak jsem ruku přijmula a šla s ní. Udělala jsem krok na most. Zavřela jsem oči. On se však nestrhnul. Pokračovaly jsme dál. Thranduil nás následoval. Poté však už byla jen voda a Galadriel stále hodlala pokračovat. Už jsem čekala, že se hezky namočíme. Prudce jsem zavřela oči, s tím, že si zaplavu. Ale ono nic. Nic se nestalo. Galadriel pustila mou ruku a já otevřela oči. Nestačila jsem se divit. Byly jsme na velmi zvláštním místě. Nacházel se zde překrásný les, který sršel nekonečnou sílou a životem. Byl nádherný. Ptáci zpívali a v křoví se mihla srnka. ,,Krása" vydechla jsem s nekonečným úžasem. ,,Ano Waloe, to je Ráj" usmála se Gal. O tomto místě mluvila Tauriel. Byla zde společně s Lucií. ,,Je zde Radagast?" optala jsem se s jiskřičkami naděje v očích. Gal jen přikývla. Vzpomněla jsem si na Ada. Otočila jsem se, stál za mnou se slabým úsměvem. On se zde také nikdy nepodíval, myslím, že je rád. Je rád, že je jeho lesní obyvatelstvo v pořádku. ,,Pojď, půjdeme za nimi" dala se Galadriel do kroku a já ji rychle dohnala. Než jsem se nadála, nacházely jsme se u malého domku. Nikoho jsem však neviděla.  Thranduil mi stál po boku. Nejraději bych jej obejmula, ale jen jsem se jej chytila za ruku. Měl pevný stisk a velkou dlaň, až se ta má v ní ztrácela. Galadriel pokračovala dále k domku. Už chtěla zaklepat, když v tom za námi byly slyšet hlasy. ,,Paní Galadriel!" ozvalo se radostné skoro až zavýsknutí. Prudce jsem Ada pustila a otočila se. Spatřila jsem Radagasta a po jeho boku známého čaroděje, Mithrandira. Nikdy jsem neměla tu čest jej spatřit osobně. Usmála jsem se. I čarodějové se usmívali, vypadali šťastně. Galadriel zmizela a dlouho se o ní nic nevědělo, proto byli čarodějové tak plní radosti. Nedivila jsem se jim, tak mocná čarodějka by neměla mizet, nýbrž střežit Středozem. Ale to neudělala, nechala mé rodiče zemřít...