World of elves 2

134.kapitolka "Omlouvám se"

Legolas

,,Zemřel v boji. Padl. Je mi to líto" klesl jsem hlavou. Ona na mě vytřeštila oči, jako netopýr. Následně lapala po dechu a snažila se dýchat. Pohlédla na mne a stekla jí slza po tváři. Pozorovala mne. Přisednul jsem si k ní na postel. Ona se pokusila sednout a pak mi padla do náruče. Dala se do nekontrolovaného pláče. Vzlykala mi do hrudi. Já ji konejšivě hladil po zádech. Byla na dně. Tak jako já. Byli jsme na tom stejně špatně. Přitisknul jsem si ji blíže k sobě. Byla úplně zničená. Ztratila muže. Já otce. Chvěla se v záchvatech pláče. Její ruce spočívaly na mé hrudi. Tisknul jsem ji co nejvíce k sobě. Nic jsem neříkal. Neměl jsem sílu.

Lucia

Nemohla jsem tomu uvěřit. Opravdu zemřel? Opravdu mne opustil? Opravdu jsem sama? Opravdu měla Rada pravdu? A proč? Byla jsem celá roztřepaná. Tolik otázek na nihž neexistují odpovědi. Plakala jsem Legolasovi do jeho překrásné zelené tuniky. Jeho objetí bylo příjemné. Síly mne začaly opuštět, já přesto vzlykala dál. Bolelo mne celé tělo. Legolas mne silně tisknul k sobě. Byl při mne. I on sám nyní přišel o svého jediného otce. Thranduil byl s ním vždy. Byli si velmi blízcí, ikdyž to tak občas nevypadalo. Nemohli být jeden bez druhého. Zanedlouho jsem se vzchopila. Odtáhla jsem se od něj. V jeho očích byla lítost ale i smutek. ,,Kde je Waloe? Ví to?" ptala jsem se tiše. Můj hlas byl najednou tak strašně sláb. Jako by mi hlasivky úplně odešly. Jen přikývnul. ,,Byl už pohřeb?" zajímala jsem se. Také přikývnul na souhlas. Zřejmě neměl sílu na to, odpovědět větou. Nedivila jsem se mu. Obdivovala jsem jeho sílu, že dokáže zadržet slzy. Protože já to nedokázala. Stékaly mi volně po tváři. A já se nebránila. Pozorovala jsem u toho Legolasovy modré laguny. Bylo to uklidňující. Jako by mi rozuměl natolik a já mu věřila jako nikdy nikomu. Jako by mi jeho oči pomáhaly z toho smutku. V tom jsem uslyšela cvaknout kliku a bouchnutí dveří. Vytrhnul mne ze zamyšlení a já se odvrátil od prince. ,,Legolasi?" optal se známý hlas. ,,Restallone, jsem zde" odpověděl mu vzchopeně Lassie. Zakryl všechny pocity. Léčitel přišel. Ihned si všimnul, že už nejsem v bezvědomí. ,,Královno" řekl klidně. Z jeho hlasu byla cítit bolest, strach a také lítost. Došel ke mne blíže. Posadil se z druhé strany postele než princ. Najednou na mne hleděly dva páry smutných očí. Já nevěděla na koho se mám dívat.