World of elves 2

117.kapitola " Výpadek Mysli"

Dnes ještě malý doplněk. Snad přijde vhod. Zítra odjíždím na lyžák se školou. Vracím se v pátek. A v sobotu máme zápas z volejbalu. A hned večer jedeme na týden do Alp. Však nemusíte se bát. Vydávat budu, má předepsané. Vaše Deri... *-*

Legolas

Zamyslel jsem se. Vybavily se mi vzpomínky. Bolest a strach. Rudé oči ďábla. ,,Legolasi!" uslyšel jsem hlas. Byl nejdříve v dáli. ,,Legolasi!" nyní byl hlasitější. ,,Prober se!" nyní to bylo velmi silné. Probral jsem se. Otevřel jsem oči. Rychle jsem zamrkal. Nade mnou se skláněl Haldir a strážný. ,,Tohle mi nedělej" oddychnul si. Vypadal vyděšeně. ,,C-co se stalo?" posadil jsem se a tvrdě zavřel oči, abych se vzpamatoval. Bolela mne hlava. ,,Prostě ses sesunul k zemi" odpověděl roztřepaně Haldir. ,,Co se stalo?" ozval se známý hlas. Ada. Promnul jsem si čelo. ,,Upadl pane" odpověděl Haldir. ,,Nic mi není" řekl jsem docela naštvaně a postavil se. Byla to pravda. Bolest hlavy ustala a já se vydal do svých komnat. Nic mi nebylo. Šel jsem po svých a nic mne nebolelo. Jen jsem byl naštvaný.

Haldir

Nic se nedělo. Šli jsme chodbou a pak se z ničeho nic sesunul k zemi. Neodpovídal. Jako by byl v bezvědomí. Poté se však probral. Nic si nepamatoval. Následně se postavil, odsekl nám naše obavy a odešel. Tak to mne šokovalo nejvíce. Já i král jsme hleděli za ním. Zmizel ve svém pokoji. ,,Haldire, to nic" řekl nakonec Thranduil. Tvářil se smutně. Však, jakmile zjistil, že jej pozoruji, nasadil falešný úsměv. To nezměnilo můj názor na to, že s Legolasem není vše v pořádku. ,,Tady strážný tě odvede do tvých komnat" pokývnul na elfa stojícího vedle nás. Ten se uklonil, přikývnul a vydal se chodbou pryč. Já jej rychle dohnal. ,,Co se to stalo?" optal jsem se jej. ,,O tom se nemluví" odbyl mne prostě. ,,Ale já jsem velitel. Odpověz na otázku" pronesl jsem nadřízeně. On se zastavil a prohlédl si mne. Jako by mi nechtěl důvěřovat. Zamračil jsem se. Přikývnul. ,,Občas jej pohltí zlé vzpomínky. Nic to není. Stalo se tak jen dvakrát. Nic to není" odpověděl krátce a dal se zpátky do chůze. Neměl jsem mu na to co říct. Jen jsem kráčel vedle něj a nechal se jím vést. ,,Tady" kývnul ke dveřím. Zastavil jsem se. ,,O patro níže jsou královské pokoje a hned vedle kapitánka stráží" pokynul. ,,A čí jsou támhle ty dveře?" optal jsem se a ukázal na pokoje opodál. ,,Princezny Waloe. Princ Neth je stejně jako jeho otec dole pod vámi" odpověděl a odešel. Ale neřekl nic o posledních dveřích na kterých byla vyrytá jasná hvězda. Jako světlo do temnoty. Ona, světlo jež vzplane v temnotě a ozáří cestu života. ,,Děkuji" šeptnul jsem jen tak sám pro sebe a otočil se. Bez dalšího váhání jsem otevřel dveře a vešel do místnosti. Pokoj byl útulný a prostorný. Podobný jako u nás v Lórienu. Pouze dočasný. Padnul jsem do semišového křesla. Rozhlédnul jsem se po okolí a přemýšlel o Legolasovi.

Legolas

Seděl jsem v okně a hleděl do dáli. Les mi přišel nádherný. Probouzel se ze zimního spánku. Vše se snažilo kvést. Ale les na tom sám o sobě nebyl dobře. Jednu nohu jsem měl skrčenou u hrudi a druhá splývala se zdí v pokoji. Viděl jsem před sebou Saurona. Všechno co se stalo. Všechen strach a temnotu.

Probral jsem se v polotmavé místnosti. V tom jsem dostal pěstí do obličeje. Pak ještě jednu. Okamžitě jsem se probral. ,,NE!" křiknul jsem. Pohlédl jsem na postavu stojící přede mnou. Vysoký muž, jestli se mu tak dá říci. V brnění. Zahalen. Obličej až po prsty i paty. V očích měl plameny zlosti. Jinak byly temné. ,,Kdo jsi?! A co chceš?!" prsknul jsem takové otázky, které by napadly každého. V tom jsem si uvědomil, že jsem přikován na řetězech a že visím. Nemohl jsem se skoro hnout. ,,Pán temnot." usmál se.

,,Legolasi" lekl jsem se až jsem sebou trhnul. Měl jsem co dělat, abych udržel rovnováhu a nespadl z okna ven. Nakonec jsem znovu chytil balanc. Odvrátil jsem pohled od stromů a pohlédl na zrzavou elfku stojící vedle mne. ,,Tauriel, co tu děláš?" nechápal jsem. ,,Nevšimnul sis mne. Byl jsi zasněný" prohlížela si mě starostlivě. V očích měla strach. Stejný jako má otec. Haldir. Restallon. Neth. Všichni, jen Radagast věděl, že budu v pořádku. ,,Nic mi není" odseknul jsem a seskočil z okna. Prošel jsem kolem ní bez jakéhokoliv zájmu. ,,To jsi říkal, i když se ti to stalo minule" nenechala si svou poznámku. Zcela jsem ji ignoroval. Nic mi není a tečka. Už se mne na to neptejte. Chápu, že máte starosti, ale opravdu nechci dál snášet naše ustavičné dotazy, starostlivé pohledy a plačtivé hlásky. ,,Už bude oběd. Měl by jsi jít také" podotkla po chvíli ticha. Chtěl jsem jí své myšlenky říct, ale neodvážil jsem se. ,,Ano, ano přijdu" přikývnul jsem jen, aniž bych se na ni podíval. Stála za mnou. Cítil jsem její bodavý pohled ve svých zádech. Nastalo hrobové ticho. Po chvilce ke mne došla a postavila se přede mne. ,,Co se děje? Jsi odtažitý" v očích měla smutek. Natáhla ke mne ruku a chtěla se dotknout jemně mé tváře, ale odvrátil jsem se od ní ještě dřív, než to stihla udělat. Nechtěl jsem jí to říct. Já nemohl. ,,Nic se neděje Tauriel. Jsem v pořádku a už se mě prosím neptejte!" křiknul jsem nejednou. Praskly mi nervy. ,,No-no dobrá. Uvidíme se tam" řekla smutně a zaskočeně zároveň. Nakonec odešla. Hleděl jsem do země. Bylo mi to líto. A já jí nechci ublížit. Ale nešlo jinak...

Dnes delší kapitolka. 918 slov...
Ale to není podstatné...
Podstatné je, že se nám Tauriel s Legolasem odcizují
a jim oběma je to velmi líto.
Dá se ještě napravit šrám na duši?
A bude mít Legolas častější výpadky?
Co když jej to postihne celoživotně?
Stres a strach. Vzpomínky a bolest.
Můžeme jen a pouze doufat, že ne...

Vaše Deri...