World of elves 2

54.kapitola ,,Propustka"

Zorindil Si žádala bonus. Tak tady je! Deri :*

Tauriel

Ačkoliv Legolas nechtěl, trpaslíky jsme z cel propustili. Roin slíbil, že se to již nebude opakovat. V co moc nevěřím. Však pokud se tak nestane, budu jenom ráda. Vrátili jsme jim jejich zbraně a zboží a oni se vydali zase na cestu. Legolas u toho být nechtěl. Vyčkával ve svém pokoji na to, až se Thranduil probere. Ikdyž jsem mu řekla, že to bude až někdy v noci nebo ráno. Popravdě se mu ani nedivím, že má o něj strach. Já své rodiče nepoznala. Zemřeli v bitvě. Tenkrát se mě ujal Thranduil. Vychoval a vycvičil mne. To díky němu a také princi jsem tam, kde jsem. Staral se o mě. Ale nikdy jsem mu neřekla Ada. Nebo bratře Legolasovi. Byli jsme přátelé. A nyní i něco víc. Jsem za to ráda. Stráže zabouchly hlavní bránu. Čtyři elfové hlídali zevnitř, kdyby se něco dělo. V noci se vymění. Dva jsou venku. Ti tam jsou celou noc. Na hradbách jsou nenápadně, ale strategicky rozmístěni další stráže. 

Lucia

Až do tmy jsem u něj seděla. Omlouvala se mu, ikdyž mne slyšet nemohl. Mluvila jsem k němu ve snu. Byl z toho zmatený. Neříkala jsem mu moc smyslupné odpovědi. Nevěděl moc co se děje. Ale pak jsem ho nechala tak. Zvedla jsem se z postele a šla k balkónu. Otevřela dveře a vyšla ven. Pohlédla jsem do nekonečné tmy v lese. Jemný studený vítr si pohrával s větvemi stromů. Měsíc svítil jen velice slabě. Jako by se mu nechtělo vylézt z pod mraků. Hvězdy nesvítily vůbec. Zase po velmi dlouhé době jsem se cítila sama. Jako když jsem ještě žila v Lothlorienu. Nikdo mi nerozuměl. Měla jsem pouze jednu přítelkyni. Jmenovala se Laivinë. Ale pak odešla s rodiči z Lothlorienu a já zase byla sama. Já sebe moc nechápu. Své činy a myšlení. Jako bych se neovládala. Zradila jsem vlastní národ. Vlastního krále. Mého muže. A to dokonce dvakrát. Ale to se nikdo nesmí dozvědět. Nikdy to nebude pokračovat. Nikdy to nevyjde na světlo. Nikdy se to nikdo nedozví. Legolasovo prokletí potrvá navždy. Musí. To já. Já se musím ovládat. Chránit sebe, Legolase a tajemství. Z hluboka jsem se nadechla. A pak vydechla. Chtěla jsem, aby s tím výdechem ze mě opadl strach, nervozita a smutek. Byla jsem jako hrnec, do kterého někdo pořád něco přidává. A každou chvílí hrozí, že praskne. Že se to projeví zle. Jak moc zle? To nemám ponětí. Pozorovala jsem stromy. Jejich větve sahaly všude. Byly holé. Ale i tak působily silně a mocně. Byly nekonečné. Sahaly do všech koutů středozemě. V tom jsem si vzpomněla. Ne jejich větve, ale kořeny! Rada stromů. Rada Zeleného Hvozdu! Okamžitě jsem se otočila. Počkat, nemůžu odejít jen tak dveřmi. Elfové by mne chtěli zabít. A měli by spoustu otázek, včetně Legolase a Tauriel. Waloe a Netha. Obrátila jsem se zpět k zábradlí. Pohlédla jsem dolů. Druhý balkón byl od prázdného pokoje pro hosty. Nebyl moc daleko. Váhala jsem, jestli to mám udělat. Jestli použít své schopnosti nebo ne. Nakonec jsem to zavrhla. Z hluboka jsem se nadechla a prostě skočila. Padala jsem jen krátkou dobu. Cítila jsem vítr ve vlasech. Následně jsem dopadla do dřepu na druhý balkón. Otevřela si dveře a vešla. Nikdo zde nebyl. Dveře od tohoto pokoje jsou hned vedle těch které vedou k Radě. Chvíli jsem poslouchala. Nic jsem neslyšela a tak jsem je pomalu otevřela. Nic, byl čistý vzduch. Vylezla jsem na chodbu. Už už jsem chtěla zase zmizet za dalšími dveřmi, když v tom jsem uslyšela ,,Lucio?" . Pomalu jsem se otočila. Byl to Restallon. Asi byl s Waloe a teď jde zpátky do ošetřovny. Jsou to dobří přátelé. ,,Ano?" pohlédla jsem mu do očí. ,,Jsi v pořádku?" optal se starostlivě. Zaváhala jsem nad odpovědí. ,,Ano jsem" řekla jsem nakonec nejistě. ,,Nezníš přesvědčivě. Jak se cítíš?" optal se znovu a přistoupil ke mě blíže. ,,Já nevím jak se cítím." pokrčila jsem rameny. Chvíli jsme jen tak stáli a pozorovali sebe navzájem. Začal se ke mě nebezpečně přibližovat. Hleděl mi zamyšleně do očí.

Restallon.
Lucia.
Udělá to znovu?
Zase bude Thranduil podveden?
Je to možné.
Děkuji za votes a komenty.
Derinovka