World of elves 2

179. kapitolka "Chlad a ticho"

Waloe

Vein se nakonec nechal přesvědčit, aby počkal na mého otce. Lépe se navzájem domluví i podle počtu vojáků. A Thranduil má vždy nejlepší strategie. Měl by dorazit během dnešní noci. Jistě už je na cestě, pevně jsem v to věřila. Seděla jsem na vysokých hradbách a létala pohledem po potemnělém okolí. Děsilo mne to hrobové ticho. Klid v předvečer bitvy. Vždy to tak je. Rozpomněla jsem se na staré časy, na své dětství. Pamatuji si, jak les překypoval krásou, zdravím a radostí. Ptáci zpívali a všude byly zvířata. Stromy šeptaly, listí šumělo. Nyní je však Hvozd tichý, smutný. Nemocný. Sípe a pláče nad tím, co z něj zbylo. Postrádají svůj tehdejší život. Toto je nejhorší období pro hvozd v dějinách Středozemě. Nikdy na tom Zelený Hvozd nebyl tak zle. Radagast dělá co může a přesto to nestačí. Mnoho elfů i mužů zahynulo. Rodiny byly rozvráceny a nyní smutní nad hroby svých blízkých padlých. Pozorovala jsem výměnu stráží jak u nás, tak v Ereboru, kde svítily jasné velké pochodně. Plameny šlehaly do všech stran, jak si s nimi vítr hrál. Všude byl klid. Nikdo by jen tak nepoznal, že se jedná o večer před bitvou. Vyhlížela jsem svého otce a zároveň hlídala Ereborskou bránu. Přes svou tuniku jsem pociťovala chlad kamenné zdi. Hradby byly ještě poničené z předchozích bitev, ale ne tak moc jako když jej napadl Drak. O tom mi také Lassie vyprávěl. On sám však Šmaka nespatřil. Pronásledoval tlupu skřetů. Zato Tauriel jej viděla na vlastní oči a pocítila na vlastní kůži jeho oheň, jež nahání hrůzu a strach. Doufali jsme, že boj k Dolu vůbec nedostane. Zavřela jsem oči a zamyslela se. Bloudila jsem myslí mimo prostor, realitu a čas. Modlila se k nejvyšším k minimu obětí a ztrát na životech mého lidu. Po chvíli jsem však zjistila, že nejsem sama. Znovu jsem se byla nucena vrátit do přítomnosti a pohlédla plavovlasému elfovi do jasně modrých lagunových očí. Byl tolik podobný mému bratrovi. Né li naprosto stejný. ,,Kde jsou?" optal se napjatě a nedočkavě. Znovu jsem pohlédla do dáli směrem ke Hvozdu. ,,Nemám zdání. Jistě jsou již blízko" odpověděla jsem zamyšleně a nepřítomně hledíc do dáli. Poté jsem se však usmála na svého přítele. Neth se uvelebil vedle mne na studené zdi. Pod námi byly pouze skály a několik metrů hluboký sráz. Neměla jsem strach z pánu, ani nyní, ani v životě. A po každém pádu přichází úsměv, uvědomění a následně zvednutí. Nastalo úplné ticho a my jen mlčky pozorovali temno okolo nás. V tom můj elfský zrak něco spatřil v dáli. Ihned jsem byla na nohou a rozpoznávala světlo v dálce. I Neth zpozorněl. Od Lesní řeky postupovali ti, na které jsme již dlouho čekali. Drkla jsem do Netha. Vyšvihnul se na nohy a vydali jsme se rychle pro Krále lidí...