World of elves 2

132. kapitola"Waloe, miluji tě"

Thranduil

Poté se mi zase všechno rozplynulo. Jako by se Legolas s Tauriel vzdálili a následně rozplynuli ve větru. Všude kolem byla zase jenom tma. "Co se děje?" slyšel jsem svůj hlas. "Trpaslíci. Prochází Hvozdem bez vašeho povolení" hlas Tauriel. Rychle jsem se otočil, ale všude kolem mě byla pouze tma. "Okamžitě mi je sem přiveďte! Zaplatí vysokou cenu" křičel můj hlas. Na toto si pamatuji. Tenkrát mi Tauriel oznámila, že Thorin a jeho výprava navštívili náš les. Ale to je již velmi dávno. Viděl jsem to před sebou. Poté ale hlasy utichly. Zase bylo všude kolem jen hrobové ticho. "Kdo jsi a co tu hledáš?" znovu můj hlas. Věděl jsem, že se jim neubráním a tak jsem jen tak stál a čekal, co bude dál. Tento rozhovor nebyl tak dávno, jako ten s Thorinem Pavézou. "Já jsem Lucia a hledám zde útočiště a důvěru, králi Thranduile" Luciin hlas. To bylo tehdy, když přišla za námi do Hvozdu a já ji vyslýchal. Tehdy jsem ani za nic na světě netušil, že naplní mou prázdnou duši. Že ve mne znovu probudí city. City jako je laskavost, obětavost a hlavně láska. Bylo mi do pláče. ,,Proč?!" zakřičel jsem do tmy. Hlasy znovu utichly. Čekal jsem na další, ale nic. V dáli se objevilo malé světýlko. Neváhal jsem a rozběhnul se k němu. Po chvíli mne osvítila silná bílá zář. Dal jsem si ruku před oči, ale nepomohlo mi to. Silné a neústupné světlo mne oslepilo. Trvdě jsem zavřel oční víčka. Následně se mi podlomila kolena a já padnul. Po chvíli to přestalo a tak jsem ruku stáhl k tělu a zamrkal. Kolem mne byla louka. Palouček. Foukal slabý vánek. Nebylo zde nic jen louka a nějaké stromy. Postavil jsem se. Všude okolo bylo krásně. Tak, jako to bylo ve Hvozdu dřív. Stál jsem na jejím okraji a rozkoukával se. V tom mi někdo přiběhnul do náruče. Poznal jsem Waloe. ,,Ada!" křikla nadšeně. Poté se dala do pláče. Cítil jsem její dotyky. Bylo to, jako bych nikdy nezemřel a ona mě nyní objímala. ,,Waloe, miluji tě. Nesmíš to vzdát" pohladil jsem ji po vlasech. Ona se slabě odtáhla a pohlédla mi do očí. ,,Ale otče, můj život bez tebe nemá smysl" odvětila a do očí se jí znovu draly slzy. Bylo mi jí tak líto. Pohladil jsem ji po líci. ,,Ale má. Musíš se snažit. Nikdy nebudeš sama. Vždy budu s tebou. Nikdy tě neopustím" políbil jsem ji jemně na čelo. Následně jsem cítil, jak se kolem mne zase tvoří tma. Že se rozplývám v nekonečnu. ,,Miluji tě otče" řekla se slabým úsměvem na tvářích. Úsměv jsem jí oplatil a následně se znovu vypařil. Kolem mne zase byla jen prázdnota, však v bílé barvě. Cítil jsem se tak opuštěný. Litoval jsem všeho, co jsem udělal. Chtěl bych napravit své chyby, ale nešlo to. Cítil jsem, že mi po chladných tvářích zase stékají slzy.

Jak je možné, že Thranduil viděl Waloe,
a Waloe jeho?
Jak je možné, že spolu mluvili a
cítit doteky toho druhého?
Mohou za to Valar?
Nebo je jejich pouto tak silné?
Nemám zdání...
Deri :*