World of elves 2

66.kapitola ,,Odejdi se mnou"

Obrázek i kapitola věnována Zorindil a všem, co mají v oblibě Legolase ;-)

Lucia

Hleděl na mě. Nic neříkal. Nastalo hrobové ticho. Čekala jsem na jeho odpověď. ,,Ano" šeptl. V duchu jsem se zaradovala, má slabinu. A tou slabinou jsem já. ,,A jestli mě miluješ, nemůžeš mě přeci zabít" rozkašlala jsem se. Zakroutil hlavou. ,,Ale naopak. Když tě zabiji, budu mít pokoj od tvých snů. A tvých vidin. Už nemůžu tě vídat!" křikl. To mne zase znejistilo. ,,Ale tak se budeš cítit provinile, že jsi zabil ženu, kterou miluješ" přemlouvala jsem ho. Zase jsem se pokusila posadit. Tentokrát mne akorát chytil za dlaň a nedostala jsem ránu do obličeje. Byl to jemný dotek. ,,Já věděl, že to cítíš stejně" řekl najednou. Oh to ne! To jsem nechtěla! A teď jsem ztratila slova. On u mě klečel. ,,Ale já nemohu. Můj domov je tady" řekla jsem. ,,Není. Utěč se mnou" prosil mne. Ale já nic z toho nechtěla. ,,Ne to přeci nejde" postavila jsem se vyvlíkla svou ruku z jeho sevření. Také se postavil. Byl vyšší než já. Ne ale tak, jako Thranduil. ,,Ale já myslel, že chceš být se mnou" zamračil se. ,,Ne. Jen jsem řekla, že když mě zabiješ, budeš toho litovat. Budeš na tom ..." přerušila mne rána do břicha. Zase. Klečela jsem a držela bolavé místo. ,,To není pravda. To tě radši zabiji, než abych si dával stále naděje" prsknul. Pohlédla jsem na komodu za ním. Byl na ní můj luk a šípy. Postavila jsem se. On vytáhnul meč. ,,Ukončíme to" řekl. ,,Dobrá" přikývla jsem. On se rozmáchnul já ale uhla a podrazila mu nohy. Rozběhla jsem se ke komodě a chňapla po luku s šípy. On se zvednul, ale to už jsem na něj mířila šípem . ,,Kde ses to naučila?" zajímal se. ,,Thranduil" přimhouřila jsem oči. ,,Já bych tě ale učil lépe!" křiknul. ,,To si nemyslím" odporovala jsem mu. Však najednou se mi ozvaly nohy a podlomily se mi kolena. ,,Asi jsem tě nakopl moc" uchechtl se. ,,Ano, ale ruce ještě mám" sáhla jsem po šípu a chtěla mu ho zarazit do nohy. Boužel mi ho vyrazil. Najednou jsem cítila ostří meče u svého krku. ,,Máš poslední šanci. Odejdi se mnou nebo zemři!" vyhrožoval. ,,Ani jedno" řekla jsem. Během mrknutí jsem se objevila za ním a sáhla po váze na stole. ,,Nemáš mít moc!" křikl. Nic jsem na to neřekla. Hodila jsem vázu mu po hlavě. A trefila. Padl na zem. Ani se nepohnul. Ležel na podlaze ve střepech. Uvažovala jsem, co mám dělat. V tu chvíli mě napadla jediná věc. Thranduil. Okamžitě jsem se sice s bolestmi rozběhla ven. Běžela jsem jako o život. Vběhla jsem do trůnního sálu. Thranduil stál před nějakým člověkem a něco společně řešili. Thranduil si mě všimnul. Vytřeštil oči. Vrhla jsem se mu do náruče.

Nezemřela.
Zatím.
Deri