World of elves 2

154.kapitola "Neznámá tvář"

Waloe

Rozjely jsme se z města. Jely jsme rychle, s větrem o závod. Vein byl jen rád, že jedeme někam pryč. Než jsme se nadály, byly jsme u Jezera. Seskočila jsem z koně a nadechla se čerstvého vzduchu. Zavřela jsem oči a užívala si klidu v okolí. Jemný vánek si pohrával s mými vlasy. Cítila jsem, jako bych se ocitla mimo realitu a nynější čas. Jako by vše zmizelo a já mohla opět žít. ,,Wal" položila mi Trissa ruku na rameno. Byla jsem donucena znovu se vrátit do přítomnosti. Otevřela jsem oči a pohlédla na ni. ,,Ano?" nechápala jsem, co se děje. ,,Miluješ to tu, že ano?" optala se s mírným úsměvem na tváři. Krátce jsem přikývla. ,,Připomíná mi to Hvozd" odpověděla jsem a úsměv jí oplatila. Chvíli jsme se jen tak dívaly na jezero a malý ostrůvek, jež zbyl po Jezerním městě. ,,Vždyť jsi nikdy nemusela odcházet" ozvalo se za námi a já sebou leknutím trhla. Neváhala jsem a sáhla po luku. Otočila jsem se k neznámé osobě a mířila na ni svým šípem. Byla to vyšší paní v dlouhých bílých šatech. V blonďatých dlouhých vlasech jí zářila Mithrillová čelenka. Mám podobnou, ale pečlivě uschovanou. Ještě nikdy jsem ji neviděla. Triss neváhala a okamžitě si klekla. Nechápala jsem proč. Když však spatřila, že já si stojím za svým a nejdu do její pozice dlubla do mne. ,,Wal, to je přece paní Galadriel, okamžitě toho nech" šeptla. Já se akorát více zamračila a změřila si neznámou ženu pohledem. ,,Já ji ještě nikdy neviděla a neznám ji. Nemohu věřit cizím" oznámila jsem a chystala se vystřelit. Ta Galadriel, jak říkala Triss že se jmenuje, se ani nepohnula. Byla moc snadným cílem a tak jsem šíp pustila. Letěl vzduchem a mířil jí přímo mezi oči. Jenže ona mu dala ruku do proti pohybu a tak se šíp zastavil. Následně se rozpadnul na prach a rozprášil jej vítr po okolí. ,,Waloe!" křikla Trissa a postavila se. ,,Moc se za ni omlouvám Paní" klesla hlavou k zemi. ,,Nemáš se za co omlouvat" okřikla jsem ji a znovu sáhla po šípu. Když jsem do něj však sáhla, byl jen plný prachu. Provrtala jsem ženu pohledem a ta se jen letmo usmála. ,,Co chcete?!" prskla jsem po ní nenávistně. Nenávidím, když mi někdo sáhne po luku nebo šípech. ,,Waloe, já jsem přítel" usmívala se. Skrývala jsem zděšení a pomatení za nepřístupný kamenný výraz. ,,Máš pohled, jako míval tvůj otec" žesla. A dost! Ona mne zná a já ji ne?! To se mi nelíbí! Sáhla jsem po dýce a vrhla se proti ní. Udělala jsem výpad, ona se však záhadným způsobem objevila za mnou. Něco mi to připomínalo. ,,Co máte se mnou společného?!" křikla jsem. Una se zase jen usmívala a Triss jen žasla a hltala ji. Vůbec jsem nechápala proč. ,,Tvou matku. Lucia" řekla. Vypadala mile, ale přitom taková určitě není. Určitě se přetvařuje. Já to vím. ,,To není pravda. Jsi ztělesněním zla. A nebudete ji urážet!" byla jsem naštvaná a zachovala jsem si však klidnou hlavu. Měla jsem mírně rozkročené nohy a ruce podél těla s dýkami připravené zaútočit. ,,Copak to nevidíš? Jsem její matka" ztratila úsměv z tváře a mi přetekla trpělivost. ,,Lžeš!" křikla jsem po okolí. V tom mi někdo položil ruku na rameno.

Moc se omlouvám, za nepřítomnost. Snad se tak již nestane. Vaše Cal ;-)