World of elves 2

31.kapitola ,,Co se stalo?"

Lucia

Vydala jsem se smutně zpět do svých komnat.
Uběhla asi hodinka mého přemýšlení, co mi někdo zaklepal na dveře. ,,Dále" řekla jsem s nezaujetím. Ale když jsem spatřila osobu, která nesla jméno Legolas, hrklo ve mě. Byla jsem v křečích a třepaly se mi ruce. Možná jsem i zbledla. Během vteřiny jsem byla v neuvěřitelném stresu. ,,Můžu s tebou mluvit?" optal se a já jen přikývla. Přisedl si naproti mne, což bylo dobré znamení. Kdyby si to všechno pamatoval, sedl by si vedle mne, to vím jistě. ,,Děje se něco?" vykoktala jsem ze sebe. ,,No vlastně ano. Chtěl jsem se zeptat, co si pamatuješ ze včerejšího večera. Mám to nějak rozmazané" když toto vyslovil oddychla jsem si. Už mi bylo líp. ,,Ano, pili jsme víno a podle mého názoru trošku moc. Poté už to bylo tak moc, že jsi usnul. Poslala jsem tě do postele a pak odešla do své. Nedivím se, že si to nepamatuješ, byl jsi opravdu hodně mimo" pokusila jsem se o úsměv, aby to vypadalo realisticky.
,,Aha, tak to ti opravdu moc děkuji. Hned ráno mne šíleně třeštila hlava. Jako ještě nikdy před tím." stěžoval si. Nevěděla jsem, že po tomto kouzlu má prokletí takové následky. ,,A už je to lepší?" zajímala jsem se ustaraně.
,,Ano, díky Restallonovi. Něco mi na to dal, bylo to opravdu hodně silné" usmál se. Byl to úplně jiný úsměv než včera nebo během toho týdne. Byl to zase náš starý Legolas, co se rád prohání po lesích s lukem, miluje svého syna a Tauriel. Nedokáže se obejít bez svého otce a koně. Tohoto Legolase já znám. Měla bych také zapomenout, jen škoda, že kouzlo nemohu použít na sebe. To by bylo legrační. Ale to bohužel nejde. Já bych umírala, ale pak bych si zase darovala život. A takto bych byla nesmrtelná, jen škoda, že to tak nefunguje. A také nemohu oživit mrtvé. To jsem zjistila, že také neumím. Umím ošetřit i z nejtěžší nemoci nebo z kraje smrti a života. Však oživit neumím. To bychom mohli všichni žít navěky a nikdo by nás šest už nerozdělil. Poté by nás přibývalo. A já bych byla anděl strážný všech potomků lesa. Hezké pomyšlení...
,,No a potřebuješ ještě něco?" musela jsem se připravit na večeři s Thranduilem. ,,Ne děkuji, to je všechno" mrknul na mne a zvedl se.
,,Měj se." rozloučil se a odešel. Hlasitě jsem si oddychla, že všechno je tak jak má. Byla jsem ráda. Jen já musím zapomenout a vrátit se k elfovi, kterého ze srdce nejvíce miluji a nikdy se jej nevzdám. Už Nikdy!

Večer se blížil velmi rychle a já se oblékla do modrobílých šatů, jako při naší první romantické večeři. Byly to mé oblíbené a měla jsem je nejraději. Moc je nenosím. Jsou pro mne vzácné a nechci si je zničit nebo nějak poškodit. Nebo jinak ušpinit nebo umazat. Naposledy jsem se prohlédla v zrdcadle a vyšla z komnat. Stráže za mnou dveře zavřeli a já se vydala k jídelně. Cestou jsem přemýšlela, jak to všechno dopadne. Co mi řekne, a jestli už bude všechno v pořádku. Však jsem se asi zamyslela moc, jelikož jsem spočinula před velkými dřevěnými dveřmi. Neznala jsem je. Asi jsem někde špatně zahla. Ze zvědavosti jsem je otevřela. Dveře byly těžké, staré. Poté jsem je zase zavřela. Scházela jsem schody dolů. Cítila jsem podzimní, studený večerní vánek. Byl příjemný a mé vlasy mi vlály do všech stran. Sešla jsem schody a objevila se na nádherném místě. Byla to jakási obrovská terasa se zábradlím a výhled na les. Byly tu krásné stromy a vypadaly velmi staře. Ještě nikdy jsem tu nebyla. Opřela jsem se za studené zábradlí a pohlédla do hloubky lesa. Líbil se mi tento pohled. Z hluboka jsem se nadechla. ,,Lucia" uslyšela jsem hluboký hlas. Lekla jsem se. ,,Kde jsi?" nechápala jsem a kmitala očima do všech stran. ,,Kde? Přímo před tebou" odpověděl hlas ironicky.
,,Strom?" divila jsem se. ,,Ty jsi ale naivní. My jsme rada Zeleného Hvozdu" řekl mohutný strom přede mnou. Pohnul se. Objevil se obličej. Jeho tmavé oči mne pozorovaly. Rada Lesa. Za chvíli na mne spočinulo několik párů očí. ,,Tak to mne velice těší" uklonila jsem se. ,,Hm hm. Nás taky princezno z Lothlorienu a královno naše. Nejmladší dcera Galadriel" usmál se s úctou. ,,Ty víš kde je?" řekla jsem s nadějí. ,,Mé kořeny sahají do všech koutů Středozemě a jsem propojen se všemi rady stromů. Lothlorien a další. My však ti řekneme pouze fakt, že není daleko a že před tebou tvůj muž něco tají" mluvil v hádankách. Hádanky mi šly. ,,Dobrá, ale s Thranduilem si dnes vše vyříkáme." usmála jsem se na stromy. ,,Neřekne ti všechno. A časem ti neřekne vůbec nic" promluvil jiný. Tato hádanka mi nedávala smysl.
,,Jak to myslíte vůbec nic?" optala jsem se zamyšleně. ,,Tak poslouchej: Mocný král Temného hvozdu jednou sebe ztratil, však se znovu našel. Ale i na něj čeká poslední dech" řekl mi to. Bylo to proroctví. Proroctví v hádance. ,,Poslední dech? Jaký poslední dech?" stále mi to nedávalo smysl. ,,Na každého poslední dech čeká. Na každého čeká temnota. Však jemu už bylo psáno datum" řekl moudrý strom. Potom se znovu zahalil do dřevěné podoby. ,,Počkat! Prosím! Jaké Datum? Jaká temnota?! Počkejte prosím!" zoufala jsem. Nechápala jsem žádné jejich slovo a děsilo mne to. Bála jsem se, že Thranduila pohltí temnota. Padla jsem na kolena.

Tajemno, temnota a poslední studený dech. Každý z nás to jednou zažije, pokud mu bude psáno datum, je to jisté.
Deri ^-^

PS- Zorindil, ticho!