World of elves 2

156.) kapitola "Vyděšení"

Waloe

Otočila jsem pohled z Galadriel na neznámého za mnou. Thranduil. ,,Nelže. Je to pravda. Lucia byla Dcerou Galadriel" řekl mi a já musela složit dýky. Však znovu jsem pohlédla na ni. Ona si mne změřila pohledem. Triss na mě překvapeně i vyděšeně hleděla a schovávala se za ní. ,,Nevěřím vám" sykla jsem po ní. ,,Waloe, ona je dobrá. Nic ti neudělá. Je Paní Lórienu. Není ztělesním zla, nýbrž dobra. Pamatuješ na Laivinë? Ona ji a její rodinu přijmula a tak se s Lucií seznámila. Jí se bát nemusíš" pousmál se. ,,Dobrá" šeptla jsem a přikývla. Stál mi po boku a byla jsem za to ráda. ,,Co ode mne chcete?" zajímala jsem se již s klidným hlasem. ,,Vidíš jej, že ano?" řekla najednou a já ztuhla. Následně jsem letmo pohlédla na něj a pak znovu na ni. ,,Nevím koho myslíte" odsekla jsem rozpačitě a snažila se zamaskovat napětí. Stoupal mi tep a já se bála, že mne prokoukne. Thranduil jen stál a upřeně na ni zíral. ,,Otce. Krále. Thranduila" mírně přivřela oči a vypadala neuvěřitelně pronikavě. Jako by mi lezla do hlavy a tak jsem uhla pohledem. ,,Ne" odsekla jsem a já byla jako na jehlách. ,,Nelži mi" Zamračila se již pořádně. Triss jen kroutila hlavou. Thranduil přikývnul. Oddychla jsem si, ale stále mi má tvrdohlavost a mysl říkala, že jí nemohu věřit. ,,Ne nevidím. Nejsem blázen" nadechla jsem se a má odhodlanost se vrátila. Zase jsem byla naštvaná. ,,A dále se s vámi nebudu bavit" prskla jsem po ní a vydala se ke koním. Triss za mnou volala, ale já ji nevnímala. ,,Proč jsi jí neřekla pravdu?" optal se. Já se mu nebyla schopná podívat do očí. ,,Ada,..." začla jsem, ale nedokončila. On si vzdychnul. ,,Připomínáš mi Legolase. Také jí nevěřil" pousmál se a zasnil se nad minulostí. A tak jsem se mu vypařila dřív, než si to uvědomil. Nasedla jsem na koně a uháněla co nejdál odtud. Najednou se mi spustily slzy po tváři. Nenávistně jsem se je snažila otřít, ale nešlo to, tak jsem to vzdala. Nechala jsem je volně spouštět se po mých tvářích. Objevila jsem se v městě. Lidé mi uhýbali a volali, ať dávám pozor. Nevšímala jsem si jejich komentářů a jela dále ulicemi vzhůru. Stanula jsem před hlavním domem a seskočila z koně. Předala jej rychle lidem a zmizela ve dveřích. Vybíhala jsem schody jak nejrychleji jsem mohla. Brala jsem je po dvou, někdy i po třech. Následně jsem si to uháněla chodbou a vrazila do mého pokoje a zamkla za sebou. Poté jsem se opřela o dveře a udýchaně pozorovala okolí. Popotáhla jsem. Má ruka mi vystřelila ke krku a nahmatala můj náhrdelník. Následně jsem sjela po dveřích a svezla se k zemi. Složila jsem hlavu do klína. Dala se do intenzivního pláče...