World of elves 2

144.kapitolka "Na zabití"

Legolas

Vešli jsme do mých komnat a já zavřel. Stráže zde nebyly. Nechtěl jsem nikoho vidět. Lucia se posadila na pohovku a já vedle ní. ,,Co se stalo?" optala se. Oddychnul jsem si. ,,Tauriel. Přišla na to, že nevládne spolu se mnou, jako má žena" klesl jsem. Byl to Luciin nápad po tom, když jsem jí řekl, že Tauriel nemiluji. A tak díky nějakým papírům udělala to, že ona na své pozici zůstala, ale nejsme spolu. Je to složité, sám jsem to moc nepochopil. Bylo mi to jedno. ,,To je mi líto Legolasi, ale jednou jí to budeš muset říct" pokrčila rameny a chápavě mi hleděla do očí. ,,Ano já vím" pokývnul jsem hlavou na souhlas. Nastalo hrobové ticho. Poté se ale Lucia zvedla a došla pro hromadu papírů. Protočil jsem očima. ,,Vím Lassie, že se ti do toho nechce, ale musíš" vzdychla smutně a položila to přede mne na stolek.

Nějakou dobu jsme jen diskutovali o papírech. Pergameny ubývaly, ale stále jich nebylo málo. Už mne pomalu bolela hlava z toho všeho. Tak moc se soustředit. A to jsem si udělal "volno" jeden den. Ani to ne. ,,Už nechci" položil jsem pero na stůl a opřel se. Lucia vzhlédla od papíru a zamyšleně si mne prohlédla. Následně také odhodila svůj papír. ,,Také mne to nebaví, ale je to tvá povinnost." připomněla mi to už asi potřetí za tento večer. ,,Už na to ani nevidím" ztěžoval jsem si. Ona se okamžitě zvedla a zapálila svíčky. ,,Tak jsem to nemyslel" usmál jsem se. Znovu se usadila a uchopila papír, který před tím odhodila. Už se do něj chtěla znovu zabrat, když jsem jí položil ruku na rameno. ,,Děkuji, že jsi tu se mnou" usmál jsem se vděčně. ,,Neděkuj" oplatila mi úsměv. Dívala se mi do očí. Seděla vedle mne a kmitala pohledem od mých lagunově modrých očí ke rtům a zase zpět. Naklonil jsem se k ní. Zavřel jsem oči a jemně ji políbil na rty. Poté jsem se odtáhnul. Najednou mnou projela vlna energie. Jako bych najednou zjistil, co je mým smyslem života. Jako bych se rozpomínal. Najednou jsem před sebou viděl všechno. Vzpomněl jsem si na ukrutnou bolest hlavy a co se stalo toho večera, na který jsem si do teď nepamatoval. Ona mě zvědavě pozorovala.  ,,Donutila jsi mě zapomenout" šeptnul jsem. V očích měla smutek a výčitky svědomí. ,,Omlouvám se." odvrátila svůj pohled ode mne. ,,To je to tajemství, co po nás Sauron chtěl, že?" všechno mi najednou začalo dávat smysl. Všechno se začalo skládat do sebe. Přikývla. ,,Proč jsi to udělala?" nechápal jsem však stále. Byl jsem mírně naštvaný. Ale nedal jsem to na sobě znát. Už tak vypadala, že je ustaraná a že toho lituje. ,,Bála jsem se toho, že by jsi toho poté litoval a že by to změnilo tvé city k Tauriel" vzdychla smutně. ,,Mé city k ní už se změnily" usmál jsem se. Vzhlédla a znovu upřela své oči na ty mé.   ,,Uvědomil jsem si, co cítím a už neudělám tu stejnou chybu. Vím co chci a vím co chceš ty" chtěl jsem se k ní znovu nahnout, ale odtáhla se. ,,To nejde Legolasi. Co Thranduil?" stekla jí slza po tváři. ,,Není zde. A nechtěl by, abychom se trápili. Podržíme se. Budu vždy s tebou. To ti slibuji" usmál jsem se.

Na zabití.
Deri na zabití.
Směji se jak malá.
Těším se na komenty.
Lai, nemáš zač ;**
Zase zítra, vaše Deri ^-^