World of elves 2

159. kapitolka "Stačí mi věřit"

Waloe

Naprosto jsem ztuhla. Hrklo ve mne. I Thranduil za jejími zády vypadal naprosto překvapeně a zmateně. Pohlédla jsem na něj. Ve tváři jsem měla napsanou větu "To myslí vážně?". Nevěděla jsem, co je na tom pravdy. A jelikož Thranduil nevypadal, že by tomu měl nějak uvěřit, zavrhla jsem to. ,,Nevím o čem to tu mluvíte" snažila jsem se vypadat nevinně. ,,Ale víš. Vidíš svého otce a mluvíš s ním Waloe. Vím to a nepokoušej se mi znovu lhát" zamračila se. Oddychla jsem si. ,,Ano a co to s tím má společného? Je mrtev. Já mám vidiny. Nic na tom není. A teď už můžete odejít" přimhouřila jsem oči a naštvaně si ji přeměřila pohledem. ,,Je to pravda. Stačí, když mi budeš věřit. Společně jej můžeme vrátit mezi nás. Nyní se nachází v síni čekatelů. Čeká na svůj rozsudek. Ale my jej můžeme ovlivnit. Waloe, máš neobyčejný dar. Když ti pomohu, můžeš být velmi silná a mocná. Jako já či tvá matka" usmála se a mi vyschlo v krku. Ztratila jsem slova. Nevěděla jsem to říct. Já a Magie? Já a čarodějka? Jako Mithrandir či Gandalf? ,,Nikdy! To není pravda! Jsem jen paranoidní! Thranduil je mrtev a to je všechno! Vidím jeho ducha, protože nejsem schopná se s tím smířit, že jej zabil nějaký skřet ve válce!" rozkřikla jsem se. Už jsem si nenechala namlouvat neuvěřitelné lži. Nejsem čarodějka! Thranduil je mrtev a já jsem blázen! A to je všechno! ,,Nezabil jej skřet. Byl to Sauron" odpověděla mi. Co? To ale není možné. Sauron v té pevnosti nebyl. ,,Jak to můžete vědět? Nebyla jsem tam!" prskla jsem po ní. ,,Byla" hlesla pohledem k zemi. Pohlédla jsem na Thranduila a ten přikývnul se smutným pohledem na tváři. ,,Ale proč jste Lucii nepomohla?! Nebo Thranduilovi?! Nyní jsem bez rodičů! Sama! A můžete za to vy! Jste neschopná!" zaječela jsem do chodby. Galadriel sebou překvapeně trhla. Thranduil také. Vyděšeně na mne zírali. Galadriel následně stekla slza po tváři. Asi jsem to přehnala, ale to mi bylo v tuto chvíli jedno. ,,To kvůli vám zemřel!" rozkřikla jsem se ještě hlasitěji než před tím. Pomalu se mi začaly hrnout slzy do tváří. Byla jsem mimo smysly. ,,To kvůli vám!" při těchto slovech jsem z nevysvětlitelného důvodu zvedla ruku. To vyvolalo jakousi vlnu. Galadriel to položilo k zemi. Thranduilem to jen prošlo. Já se neuvěřitelně vyděsila. Popadla jsem se za ústa, abych nevykřikla. Thranduil udělal rychlý krok, ale poté se zastavil. Jako by jej cosi zmagnetizovalo a on zůstal přikován k zemi. Galadriel se postavila. ,,Nikdy?" optala se se slabým úsměvem. ,,Mohu ti pomoct to ovládat. Jen mi věř. Můžeme jej vrátit mezi nás. Nebudeš sama. Nikdy nejsi sama" natáhla ke mne dlaň. Chvíli jsem váhala. Poté jsem pohlédla na něj. Usmíval se a následně přikývnul. Už jsem nechtěla být sama a jestli je toto všechno pravda, chci toho využít. Bez dalšího váhání jsem se Galadriel vrhla do náruče. ,,Moc se omlouvám. Já nechtěla" posmutněla jsem. ,,Nic se nestalo" pohladila mne po vlasech. ,,Co bude dál?" zajímala jsem se a pohlédla jí do očí. ,,Musíme jej vrátit" usmála se a já odhodlaně přikývla.