World of elves 2

128.kapitola "Už na ni nikdy nesáhneš!"

Galadriel

,,Je ti málo to, co jsem ti udělala minule?!" křikla jsem naštvaně proti němu. ,,Ne! Zmiz tam, kam jsi zmizela a už se nevracej! Akorát překážíš" odsekl mi naštvaně. ,,Tak to ani náhodou!" měla jsem všechnu svou sílu. Dala jsem svou ruku proti němu. V ní jsem třímala nejjasnější hvězdu. Plnou dobra, světla a naděje. Vzpíral se. ,,To ty zalez tam, odkud jsi přišel!" křikla jsem. ,,Nikdy se nevracej z temnoty, která ti byla souzena a už nikdy ale nikdy nesahej na mou dceru!" teď jsem byla vzteklá. Bránil se, ale nakonec jej jeho plamen pustil a on se bezradně vznesl a rozplynul se. Zbyla po něm jen silná tlaková vlna. Ta jen prošla skrz mne. Zmizel. Je pryč. Obrátila jsem se. Spatřila jsem ležet světlovlasého krále u zdi. ,,Thranduile!" křikla jsem a vrhla se k elfovi ležícímu na chladné a černé zemi. Z hrudi mu vytékala krev. A kolem něj byla celá louže krve. Jeho krve. ,,Thranduile" hlesla jsem. ,,Galadriel" otevřel slabě oči. ,,Postarej se mi o ně prosím" řekl slabě. Přikývla jsem. ,,Postarám, neboj se" stekla mi po tváři slza. I jemu po tváři kutálely poslední slzy smutku.Následně vyčerpaně zavřel oči a padnul do temnoty. Smutně jsem se k němu nahla a políbila jej na čelo. ,,Postarám. To ti slibuji" šeptla jsem ještě. Bylo mi líto, ale nemohu mu pomoci. Osud mu byl již takto předurčen. Vstala jsem a obrátila se k němu zády. Byl mrtev. Padnul. Po tváři mi stékaly slzy. Ještě naposledy jsem obrátila a pohlédla na jeho bezvládné tělo. Jen mi to způsobilo další bolest. Nebylo již pomoci. Otočila jsem se a zmizela ve větru.

Legolas

,,Musím se pro něj vrátit!" křiknul jsem a otočil se k pevnosti. V tom najednou se z pevnosti vynořila obrovská tlaková vlna, jež nás položila všechny na zem. Ihned jsem byl zase na nohou a pomohl svému příteli. Elfové se zvedali ze země a zmateně se rozhlíželi kolem sebe. Skřeti už však nevstali. Byli mrtví. Všichni do jednoho. Ihned jsem se bez váhání rozběhnul k pevnosti. Haldir mne doběhnul. A položil ruku na rameno, čímž mne zastavil. ,,Legolasi, jdu s tebou. Nemůžeš tam jít sám" pousmál se. Věděl jsem, že nemá cenu mu odporovat a tak jsem jen krátce přikývnul.

Vedl jsem jej stejnou chodbou, kterou jsem šel s Thranduilem. Byla zde tma a nebylo vidět na krok. Občas jsme potkali nějaké mrtvé skřetí těla. Zcela jsme je ignorovali. Bylo sotva vidět na krok. V tom už jsem zahlédl v dáli slabé světlo. Blížili jsme se k sálu, kde jsem Ada nechal. Zrychlil jsem. Doběhnuli jsme na místo. Zběsile jsem se rozhlížel po místnosti. ,,Legolasi!" křiknul Haldir a vrhnul sek jedné ze stěn. Někdo zde ležel. Nemohl jsem rozpoznat kdo. Haldir klečel a jen hleděl na mrtvého. Neviděl jsem kdo to je. Až co jsem byl dostatečně blízko, zpoznal jsem o koho jde. ,,Ada!" zděsil jsem se a padnul na kolena. Ležel v louži krve. Nebylo pomoci. Byl mrtev a Lucia v bezvědomí. Neměl mu kdo pomoci. ,,Ada" šeptnul jsem se slzami v očích. Vzal jsem do náruče jeho tělo a přitisknul jej k sobě. ,,Je mi to líto. Neměl jsem tě tu nechávat. Odpusť mi to. Prosím" řekl jsem. Nechal jsem slzám razit si cestičku po mé tváři. ,,Je mi to líto Legolasi" položil mi ruku na rameno přítel stojící nade mnou. ,,Ada ospusť. Já nechtěl." vzlykal jsem do ticha pevnosti. ,,Je to má vina" řekl jsem potichu. Uslyšel jsem náš roh, oznamující vítězství. Následně i roh Lórienu. Ale my jsme nevyhráli bitvu, pouze malou válku. A nyní jsme bez vůdce. Bez krále. Bez otce. Bez Thranduila...

Galadriel přišla moc pozdě.
Nedalo se nic dělat.
Zemřel šlechetný a statečný.
Byl vážený a velmi uctívaný.
Dodrží Gal slovo?
Co se stane s Lucií?
Co bude dělat Lassie?
A co teprve Wal?
Kdo nastoupí na trůn?
Bude Legolas vládnout?
Co bude s Hvozdem dál?
Nikdo netuší...

Co to zase ta Deri vyvedla...
Vaše Lucy.....