World of elves 2

131.kapitola "Už se nikdy nechci vrátit"

Waloe

Najednou jsem byla naštvaná na celý svět. Vytrhla jsem se z Legolasova náruče a prudce vstala. On s uslzenýma očima na mě nechápavě pohlédl. Já se otočila a vyběhla ven. Běžela jsem triskem přes celý palác. Rozvalila jsem dveře od ošetřovny. U její postele seděla Tauriel a pozorovala ji. Poté spatřila mne. ,,Waloe?" optala se. Ignorovala jsem ji. Dala jsem se do pomalého kroku směrem k ní. Když jsem došla k posteli, prohlédla jsem si ji. Vypadala téměř stejně jako Thranduil. Jen nebyla zas až tak bledá. Popadla jsem se znovu za ústa, abych nevykřikla. ,,Waloe" slyšela jsem hlas za sebou. Restallon. Okamžitě jsem se otočila. ,,Restallone" šeptla jsem. Nevěděla jsem co mám udělat. Jestli se mám rozběhnout ven nebo se mu vrhnout do náruče. Nakonec mne zradily mé nohy, znovu, a padla jsem k zemi. Restallon se ke mě vrhnul. ,,Waloe, slyšíš mne?" ptal se. Neodpovídala jsem mu. Pevně mě objímal. Milovala jsem jeho doteky. ,,Jak se to mohlo stát?" ptala jsem se, ani nevím koho. Znovu jsem propadla v zoufalý pláč. On si mě k sobě ještě silněji přivinul. ,,Waloe, je mi to moc líto." šeptal. Dal mi letmý polibek do vlasů. ,,Klid ššš." utěšoval mne, však mu to moc nešlo. Následně se ke mě natáhnul a políbil mne jemně na rty. Na pár vteřin jsem se uklidnila a přelétla do naší fantazie a myšlenek. ,,To bude dobré" řekl. V tom ve mě cosi hrklo a já se vtrdě postavila. Zase krutá realita. ,,Ne! Už nikdy nebude nic dobré!" ječela jsem na celé kolo. Rastallon seděl pode mnou a díval se mi upřeně do očí. Mé nohy, ačkoliv jsem nechtěla, se rozběhly zase ven. Ani nevím pořádně jak, jsem doběhla k našemu pokoji. Neth měl hlavu v dlaních a seděl u stolu. Jakmile zpozoroval mne ve dveřích, postavil se. ,,Waloe, je mi to líto" řekl. Nic jsem mu na to neodpověděla. Ječela jsem na sebe v duchu snad nejrůznější nadávky a výčitky. Kdybych tam byla, tak se nikomu nic nestane! Kdyby mě Lucia tady nezavřela, tak tak jsem a Thranduila ochráním. Nikdo by nemusel zemřít! Byla bych tam a pomohla mu. Může za to ona! Dala jsem se ke komodě. Vytáhla jsem svůj luk a šípy. ,,Co to děláš?" ptal se mě Neth. Neodpověděla jsem mu, zase. Místo toho jsem se otočila a dala se k východu. ,,Waloe! Kam jdeš?!" křičel za mnou. Jeho hlas se lámal. Byl slabý, stejně jako já. Zase jsem se rozběhla pryč. Doběhla jsem do vinného sklípku a otevřela si dveře. Sudy se vyvalily ven do řeky. Já skočila na kus kořenu ve skále a seskočila na zem. Neobtěžovala jsem se se zavřením dveří. Rozběhla jsem se zase pryč. Běžela jsem lesem jako o závod. Závod s časem nebo větrem. Byla jsem neuvěřitelně rychlá. Zanedlouho jsem byla u Elfí brány. Vyšvihla jsem se na strom, který mi kdysi Thranduil ukázal a vyšplhala jsem se až úplně nahoru. Usadila jsem se na větev. Chvíli jsem pozorovala louku a hory, pak jsem zase padla do smutku a dala se do pláče. Myslela jsem na Otce. Na mého otce. Za nic bych jej nevyměnila. Riskoval by kvůli mě všechno. Zemřel by pro mě. Zachraňoval mne. Vytahoval z průšvihů. Co si bez něj počnu? Budu sama. Lucia na mě bude zlá a přísná. To Thranduil ji vždycky krotil. Ale teď? Nevím co dál. Začalo se stmívat. Byl večer. A já z toho smutku a všeho kolem usla.

Šla jsem po palouku. V tom jsem spatřila osobu na druhé straně. Rozběhla jsem se vpřed. Rozpoznala jsem jeho tvář. Byl to Thranduil. Zrychlila jsem. Následně jsem mu padla do náruče. ,,Ada!" zaradovala jsem se. Cítila jsem jeho dotyk. Bylo to tak skutečné . ,,Waloe, miluji tě. Nesmíš to vzdát" řekl. ,,Ale otče, můj život bez tebe nemá smysl" pustila jsem ho. ,,Ale má. Musíš se snažit. Nikdy nebudeš sama. Vždy budu s tebou. Nikdy tě neopustím" s těmito slovy jsem se k němu znovu přivinula. ,,Miluji tě otče" řekla jsem. V tom se začal vypařovat, až úplně zmizel. ,,Miluji tě ... Ada" šeptla jsem do větru.

Waloe se trápí.
Vidí jej ve svých snech.
Vrátí se do paláce?
Co s ní bude dál?
Hledá ji Restallon?
Vaše Deri...